Zapomenutý svět violy d´amore

84 Pages·2017·4.58 MB·Czech

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH
UMĚNÍ V BRNĚ

Hudební fakulta
Katedra smyčcových nástrojů
Interpretace a teorie interpretace (hra na violu)

Zapomenutý svět violy d´amore

Disertační práce

Autor práce: MgA. David Šlechta
Vedoucí práce: prof. Adolf Sýkora
Oponenti práce: PhDr. Jiří Beneš, doc.Mgr. Pavel Vítek

Brno 2017
Bibliografický záznam
ŠLECHTA, David. Zapomenutý svět violy d´amore (Forgotten World of the
Viola d´amore). Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně,
Hudební fakulta, Katedra smyčcových nástrojů, 2016. 84 s. Vedoucí
diplomové práce prof. Adolf Sýkora

Anotace
Disertační práce s názvem „Zapomenutý svět violy d´amore“ pojednává o
hudebním nástroji, který byl velmi populární v období baroka a renesance.
Po té se na několik desetiletí vytratil z podvědomí hudební veřejnosti, aby
jej následně Leoš Janáček a Paul Hindemith opět přivedli k životu.

Annotation
The thesis „Forgotten World of Viola d´amore“ describes the history of
musical instrument which was very popular during Baroque and
Renaissance periods. Then the instrument disappeared for decades to be
again revived by Leos Janacek and Paul Hindemith.

Klíčová slova
Viola d´amore, staré violy, staré smyčcové nástroje, houslaři, viola
d´amour, Leoš Janáček, Paul Hindemith

Keywords
Viola d´amore, historic violas, period string instruments, violin makers,
viola d´amour, Leos Janacek, Paul Hindemith
Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil
jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby
tato diplomová práce byla umístěna v Knihovně JAMU a používána ke
studijním účelům.

V Brně, dne 27.1.2017 MgA.David Šlechta

Podpis:
Obsah

Úvod 5

1. Vznik a historický vývoj rodiny starých viol 6
1.1. Viola d´amore 8
1.2. Popis violy d´amore 10
1.3. Smyčec 14
1.4. Houslaři - stavitelé viol d´amore 16
1.5. Stavba nového nástroje - viola d´amore (fotodokumentace) 22
1.6. Ladění, struny a notace 29
1.7. Technika hry na violu d´amore 32
1.8. Školy hry na violu d´amore 34

2. Viola d´amore na přelomu 17. a 18. století 38
3. Viola d´amore v období klasicismu 46

4. Vzkříšení violy d´amore ve druhé polovině 19. století 50
4.1. Leoš Janáček a viola d´amore 54
4.2. Paul Hindemith 59

5. Viola d´amore současnosti 61
5.1. Hráči na violu d´amore ve světě (jmenný seznam) 62
5.2. Hráči na violu d´amore na území Čech a Moravy 65
5.3. Jan Matys 68

Závěr a poděkování 72

Seznam použitých informačních zdrojů 73

Historie violy d´amore v datech 75

Notové přílohy 78
Úvod

Cesta ke tvaru a zvuku současných smyčcových nástrojů byla dlouhá.
Vznikala ze stezek individuálních pokusů tvarovat dřevo, aby zpívalo a
postupně se na ní z pokusů a omylů rodily zkušenosti, které nahrazovaly
tvůrčí magií výrobní dovedností. Sjednotit krásu a sílu tónu se houslařům
podařilo až na přelomu 16. a 17. století. Snaha o obohacování zvuku
zavedla někdy tvůrce k unikátům, jež splňovaly ve značné míře ideál
krásy zvuku, ale v praktickém využití se uplatnily jen za výjimečných
akustických podmínek.
Svou prací chci připomenout hudební nástroj, který svým magickým
zvukem přilákal v minulosti řadu interpretů a inspiroval řadu
významných skladatelů, ale v současnosti se takřka vytratil z povědomí
hudební veřejnosti.
Co bylo příčinou poklesu zájmu o nástroj, jehož podmanivé zvukové
kouzlo bylo pokládáno za poselství lásky a vtělilo se i do jeho názvu „viola
d´amore“ – v českém překladu „viola lásky“ nebo „milostná viola“?
Moje práce seznámí čtenáře nejen s historií vývoje tohoto nástroje,
s jeho konstrukcí a ovládáním, ale rovněž naznačí odpověď na otázku o
příčině historické proměnlivosti využití violy d´amore v koncertní praxi.
I povrchní seznámení s tímto nástrojem napoví, že ho cesta za krásou
zvuku přivedla k tvaru, jehož ovládání a malá znělost mu brání zařadit se
po bok současných nástrojů vhodných pro uplatnění ve velkých
koncertních sálech. Není však odsouzen jen k roli exponátu v hudebních
muzeích. Krása jeho tónů nás stále okouzluje, i když se jí můžeme plně
těšit jen při poslechu sólové hry nebo v souzvuku se starobylými nástroji.

5
1. Vznik a historický vývoj rodiny starých viol

Na konci prvního tisíciletí se v Evropě rod strunných nástrojů rozrostl
o nástroj rozeznívaný tahem smyčce. Jeho vznik byl pravděpodobně
inspirován primitivním arabským nástrojem rebabem a jeho vstup byl
revolučním krokem v historii strunných nástrojů. Smyčec dokázal nejen
prodloužit trvání tónu, ale také regulovat jeho zvučnost v průběhu znění.
Následná výroba smyčcových nástrojů měla individuální a
experimentální charakter a její rozvoj není možno podrobně dokumentovat,
protože dochovaných exemplářů nebo jejich zobrazení je velice málo, ale je
zřejmé, že obliba těchto nástrojů rostla.
Rozvoj produkce měl dva proudy. První, pravděpodobně starší z nich,
měl ozvučnou skříň hruškovitého tvaru, která se zužovala do podoby
štíhlého krku zakončeného kolíčkovou skříňkou, v níž byly z boku
umístěny kolíčky pro navíjení strun. V některých zemích, například
v Bulharsku – „bulharské gusle“, či v Řecku – „novořecká lira“, je tradiční
výroba tohoto typu nástroje stále živá a nachází uplatnění zejména
v oblasti folklorní hudby.

Lira da braccio, Bartolomeo Montagna, cca. 15001

1Lira da braccio [online]. [cit. 2016-10-30]. Dostupné z:

http://www.wikiwand.com/hu/Fidula

6
Smyčcové nástroje, jež jsou dnes ve smyčcové sekci symfonického
orchestru užívány, odvozují svůj původ od složitějšího výrobního vzoru
s plošším tvarem ozvučné skříně. Ta byla zpočátku dlabána z jednoho
kusu dřeva, později však přešla do náročnější třídílné konstrukce
sestávající ze dvou desek spojených luby, ke kterým byl přisazen krk
s kolíčníkem.
V různých oblastech byly nazývány – viella, visela, fidula, fiedl. Dnes je
nazýváme souhrnným názvem „staré violy“. Jejich tvar byl různorodý, ale
společnými znaky byly: trojdílná ozvučná skříň s plochým dnem (někdy u
větších nástrojů zkoseným, aby se usnadnilo jejich držení), jež bylo
zpevněno třemi příčnými (u velkých nástrojů navíc i jedním podélným)
žebry. Klenutá horní deska byla opatřena po stranách výřezy ve tvaru
písmena C. Korpus nástroje měl různě tvarovaná postranní prohloubení
usnadňující hru smyčcem. Luby byly poměrně vysoké, takže vyžadovaly
svislou pozici nástroje při hře.
Doba renesance přála rozvoji smyčcových nástrojů. V 16. století
vykrystalizovala provozní praxe starých viol natolik, že došlo k rozštěpení
skupiny smyčcových nástrojů na dva proudy podle držení nástroje při hře
na violy da braccio, jež se při hře držely opřené o rameno (braccio – it.
rámě) a na violy da gamba, jež se držely mezi koleny (gamba – it. noha).
Toto rozdělení vyplývalo z velikosti nástroje a vyvolalo specializaci
odbornosti hráčů a změny hráčské techniky. Dalším dělítkem byl tónový
rozsah viol (sopraninové, sopránové – předzvěst houslí, altové – předzvěst
klasické violy, tenorové – předzvěst violoncella, basové – předzvěst
kontrabasu, subbasové). Počet strun měl velkou variabilitu od 3 - 8
(výjimečně i více), nejběžnější byly pětistrunné (kvintony) a šestistrunné.
Proměny starých viol směřovaly k dosažení tónové krásy a většího
dynamického rozsahu. Byly urychlovány společenskou situací v době
renesance, rozvojem řemesel a postupnou specializací práce. Vznikaly
dílny výrobců nástrojů, nastávala zlatá doba houslařství, dominance těch
smyčcových nástrojů, které obstály v sousedství zvučných dechových
nástrojů. Na obzoru se objevily housle, klasická viola, violoncello a
kontrabas jako nejúspěšnější potomci starých viol.

7
1.1. Viola d´amore

Touha po ozvláštnění zvuku smyčcových nástrojů přivedla výrobce
v době renesance mimo mnohé jiné i ke vzniku nástroje, jehož konstrukce
vyžadovala mistrovskou výrobní zkušenost.
V muzeích při prohlídce sbírky hudebních nástrojů upoutá viola
d´amore pozornost každého návštěvníka nejen svým tvarem a zajímavou
konstrukcí, ale téměř vždy i svou zdobností. Na první pohled je zřejmé, že
tento nástroj je nevšední ukázkou dovednosti svého tvůrce a chce být i
slavnostní schránkou svého mimořádného zvuku.

Viola d´amore z roku cca. 1720 – museum nástrojů university v Edinburghu2

Má všechny typické znaky renesančních viol, ale jeho tvůrce se v touze
po dosažení mimořádného zvuku inspiroval nástrojařskou praxí Maurů. Ti
obohacovali zvuk svých nástrojů tím, že ke strunám, na něž se hrálo,
přidávali sadu tzv. bordunových strun, které s hranými strunami jen
souzněly. Výsledný souzvuk byl mimořádně barevný a poetický. Jeho
tónová krása, která přidává ke konkrétní hře vlastně i její ozvěnu,
vyvolávala představu ideálního poselství lásky. Viola d´amore se
proměnila v povědomí hudebníků v milostný nástroj – violu lásky.

2Viola d´amore z roku cca. 1700 [online]. [cit. 2016-10-21]. Dostupné z:

http://collections.ed.ac.uk/mimed/record/17605

8
Pojmenování se ujalo. Její název se dostal i do partitur, ale tam musela
často ustoupit hlasitější klasické viole. Byla nestálá jako láska sama.
Existuje však jedna hypotéza o významu onoho označení d´amore. Již jsem
dříve uvedl, že bordunové struny byly inspirovány maurskými nástroji.
Hypotéza o maurském vlivu na vznik violy d´amore je podepřena i tvarem
zvukových průřezů v horní desce, jež připomínají islámský symbol
plamenného meče.
Nabízí se tedy podezření, že legendární přídomek „d´amore“,
překládaný jako „viola lásky“, je jen fonetickou kopií konkrétního názvu
„da more“, tedy označení původu nástroje – „maurská viola“.
Obě hypotézy mají právo na svoji existenci, ale překlad viola lásky
zobecněl, protože je poetičtější a od svého vzniku až do současnosti
spolehlivě plnil svoje poslání spojení krásy zvuku s půvaby lásky.
Zatím, co všechny druhy renesančních viol začaly po vzniku houslí
upadat do zapomnění, protože nebyly schopné konkurovat silou tónu, viola
d´amore, díky svým specifickým zvukovým kvalitám přežívá a v období
baroka a klasicismu se stává partnerkou houslí a zažívá období své
největší slávy a rozkvětu. Řada půvabných skladeb z tohoto období je toho
dokladem.
Souznějící struny zaručily tomuto nástroji nesmrtelnost. Jejich
použitím získal nenapodobitelnou tónovou barvu, kterou nemá žádný jiný
smyčcový nástroj.
Zatím, co všechny druhy renesančních viol začaly po vzniku houslí
upadat do zapomnění, protože nebyly schopné konkurovat silou tónu, viola
d´amore, díky svým specifickým zvukovým kvalitám přežívá. V období
baroka a klasicismu se stává partnerkou houslí a dosahuje největší slávy a
rozkvětu. Řada překrásných skladeb z tohoto období je toho dokladem.

9
1.2. Popis nástroje violy d´amore

Vše nasvědčuje tomu, že v době kdy se zrodily první nástroje
houslového typu, byla viola d´amore již nástrojem s hotovou a v hrubých
rysech neměnnou stabilní podobou. A v této podobě přežívá tento nástroj
vlastně až dodnes. Záměrně je zde použito výrazu „v hrubých rysech“,
protože viola d´amore jako nástroj nikdy nedosáhla přísné neměnnosti
tvaru a rozměrů. Byla do jisté míry šlechtou mezi smyčcovými nástroji
nejen pro svůj nádherný zvuk, ale i proto, že složitost její konstrukce a
zdobivost vyžadovaly při výrobě delší čas a velkou řemeslnou dovednost,
což se jistě projevilo v ceně nástroje. Nikdy se nestala běžným nástrojem
také proto, že její ovládání a údržba byly náročnější než u jiných starých
viol. Pro výrobce byla nevšední příležitostí demonstrovat svoje řemeslné
mistrovství i smysl pro krásu.
Popisem nástroje se pokusím zobecnit pohled na nástroj, který
existoval v nespočtu variant. Každá viola chtěla být jiná.

Viola d´amore z roku 17603

3Viola d´amore z roku 1760 [online]. [cit. 2016-10-22]. Dostupné z:
https://en.wikipedia.org/wiki/Viola_d%27amore
10