Teologické poznámky k tzv. zástupnému vyznávání = Theological notes about "identificational confession"

17 Pages·1999·2.757 MB·Czech

by  Pieter Bos

Pieter Bos
Teologické
poznámky k tzv.
zástupnému
vyznávání
<5ZX
Pieter Bos: Teologické poznámky
k tzv. zástupnému vyznávání
(Text je částí dosud nepublikované knihy „Vykoupené město.
Teologie města a městská misijní strategie".)
© Pieter Bos, Amsterdam, 1997
Překlad: Dana Hamplová
Vydala Křesťanská misijní společnost,
Andrštova 4, Praha 8 v roce 1999.
Sazba a obálka: Olga Markupová
Tisk: Ekon, Srázná 17, Jihlava
Biblické odkazy bez označení jsou citovány podle ekumenického překladu z roku 1995 pro Starý zákon
a podle Nové smlouvy z roku 1994 (KMS) pro Nový zákon. Citace z jiných překladů jsou označeny
následujícími zkratkami: K - Bible kralická, AV - Authorized Version, NIV - New International
Version, NKJV - The New King James Version, RSV - Revised Standard Version.
ISBN 80-86178-11-0
Krátký úvod
Před nedávném jeden evangelikální teolog poznamenal: „Myslím, že chápu
Daniela, který se identifikoval se svým národem a vyznával jeho hříchy, i když se
na nich osobně nepodílel, protože mezi Bohem a jeho izraelským národem existoval
smluvní vztah. V případě, kdy zhřeší dnešní národy, například Francie, však
zástupné vyznávání nemá žádnou oporu, protože s Bohem žádnou smlouvu
nemají. “
Tato poznámka stojí za povšimnutí. Bez ohledu na to, zda citovaný teolog má,
či nemá se zástupným vyznáváním praktické zkušenosti, ochotně přijímá
podstatu tohoto pojmu i jeho podmínku: smluvní vztah mezi Bohem a národem.
Těmto dvěma okruhům se budeme věnovat ve II. části.
Je ovšem třeba si také všimnout toho, že zmíněnému teologovi unikla
existence smlouvy Boha s jinými etniky a národy i dynamika, která je s ní ve
Starém i Novém zákoně spojena. Tím, že tato smlouva i její důsledky vytvářejí
podklad pro zástupné vyznávání kolektivních historických hříchů dnešních národů,
se zabývají oddíly III-VIII.
V závěrečné IX. části se pojednává o využití zástupného vyznávání
kolektivních hříchů v moderní době. Tento oddíl je zároveň varováním před
povrchností a arogancí.
: Zástupné vyznávání kolektivních
< historických hříchů
Nejznámější praktický příklad podává Daniel. (Příklad ani událost, uvedená v Bibli
nepředstavuje sám princip, ale může být vykreslením principu. Příklad ani událost
nevytváří věroučný základ, z něhož bychom mohli vycházet.)
Daniel si přečetl Boží zaslíbení, že po sedmdesáti letech exilu Bůh umožní
izraelskému lidu návrat. Daniel viděl, že sedmdesát let uplynulo, ale hříchy, pro
něž Hospodin Izraelce do exilu poslal, jeho národ neuznal, natož aby je vyznal,
a Bůh tedy v podstatě ještě nemohl svoji milost uvolnit. I když se Daniel na hříších
svých předků osobně nepodílel, začal se modlit. „Modlil jsem se k Hospodinu,
svému Bohu, a vyznával se mu slovy: ,Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který
dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání!
Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se .... Panovníku, slyš!
Panovníku, odpusť! (Da 9,4-5,19).
Podobně si o nějakých šedesát a sedmdesát let později Ezdráš a Nehemjáš
uvědomili, že se obnovení chrámové bohoslužby a přestavba Jeruzaléma nemůžou
setkat se zdarem, protože izraelský lid spáchal ty samé hříchy, pro něž žil ve
vyhnanství. Nehemjáš se tedy modlil: „ Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých
jsme se proti tobě dopustili, hřešili jsme i já a dům mého otce. Počínali jsme si vůči
tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání, řády a práva, které jsi vydal svému
služebníku Mojžíšovi“ (Neh 1,6-7, viz také Neh 9,2 a Ezd 9,6-7).
Ti, kteří se modlili, vzali v těchto prosbách za své kolektivní hříchy svého
lidu, ztotožnili se s ním a jeho přestoupení vyznali.
Kolektivní hřích: Jako kolektivní přestoupení mohou být označeny hříchy
jakékoliv společenské skupiny, například rodiny nebo národa. Pojetím kolektivního
a společenského hříchu se zabývá část III.
Ztotožnění: Jedna osoba zastupuje celou rodinu nebo národ, přičemž danou
skupinu může reprezentovat jakýkoliv člen. Když Kain zabil svého bratra, Bůh se ho
zeptal: „Kde je tvůj bratr?", z čehož vyplývá, že Kain byl opravdu jeho strážcem.
Když zhřešil Akán, utrpěl jeho lid porážku. Jozue tehdy prosil Boha, ale Bůh mu
odpověděl: „Co je s tebou, že jsi padl na tvář? Izrael zhřešil." (Joz 7,10-11).
Znamená to, že hřích jednoho muže znesvětil celý národ. Když pak Jeruzalém celé
roky vážně hřešil, Bůh říká: „Hledal jsem mezi nimi muže, který by zazdíval zeď
a postavil se v trhlině před mou tvář za tuto zemi, abych ji neuvrhl do zkázy, ale
nenašel jsem. " (Ez 22,30, viz také Jr 5,1). Z toho lze vyvodit, že jeden člověk může
účinně stát v trhlině za celé město. Většina příkladů přímluvné modlitby v Bibli jsou
příklady ztotožnění člověka s jeho lidem. Bůh sám nám to ukázal svým jednáním
s Kainem a stejný přístup nalezneme i v Novém zákoně: „Vaše chlouba není
správná. Nevíte, že trocha kvasu prokvasí celé těsto?" (1 K 5,6, viz také R 11,16).
Vyznávání, ne pokání: Zcela záměrně nepoužíváme výraz zástupné pokání.
Pokání v sobě zahrnuje vyznání, uznání hříchu, prosbu o odpuštění a odvrat od
svévolné cesty. Daniel a Nehemjáš ve zmíněných modlitbách vyznávali a prosili za
odpuštění, ale nemohli se pochopitelně od zlých cest svých předků odvrátit. Po
vyznání s prosbou o odpuštění už Satan nemůže ty, kteří hřích vyznali, obviňovat
(Zj 12,10) a tím je držet stranou Boží milosti a bránit jim v slyšení evangelia.
Všechny tři zmíněné pojmy jsou „teologicky11 zakotveny v ustanovení, které
Bůh vydal jako součást smlouvy s izraelským lidem. „Právnickým dokumentem"
zaznamenávajícím strukturu i obsah Hospodinovy smlouvy je 3. Mojžíšova (a tímto
způsobem ji lidé starověku také chápali), v níž Bůh lidem nabízí smluvní vztah.
Hospodin se zavazuje, že On bude lidem činit dobro a chránit je, a od lidí očekává
poslušnost. Pokud dojde k porušení smlouvy, svoje požehnání a ochranu Bůh od
lidu odejme, „ale jestliže budou vyznávati nepravost svou a nepravost otců svých
....a jestliže tehdáž poníží se srdce jejich neobřezané a schválí pokutu nepravosti své,
tedy rozpomenu se na smlouvu svou s Jákobem" (3 M 26,40-42 K). JESTLIŽE
BUDOU VYZNÁVAT HŘÍCHY SVÉ A HŘÍCHY SVÝCH OTCŮ - to je princip,
z něhož vycházel Daniel, Ezdráš i Nehemjáš. Teologickým podkladem pro zástupné
vyznávání historických kolektivních hříchů nejsou příklady jednání těchto tří
významných biblických postav, ale ustanovení, které Bůh vydal ve své smlouvě.
Tato krátká biblická studie potvrdila názory, které můj přítel teolog uvedl
v první části své poznámky. Naši pozornost teď ovšem vyžaduje její druhá část,
v níž se táže, zda je možné zástupné vyznávání kolektivních historických hříchů
praktikovat i v případech moderních národů, např. Francie.
Pojetí národa
Pojmy jako rod a rodina, lid, jazyky a národy se vyskytují v celé Bibli. Stvořil je
Bůh, který jim také dává jména, miluje je a - jak uvidíme v částech IV-VII - bude
je také soudit. O rodech, lidech, jazycích a národech je toho tolik, že musíme
dospět k závěru, že se v biblickém pojetí jedná o OSOBNOSTI VE VELKÉM.
Čtenáři Písma určitě znají trojici výzev k chvále: Chval, duše má, Hospodina -
chvalte Hospodina, všichni jeho služebníci, a chvalte Hospodina, všechny národy.
Bůh evidentně chce a zaslouží si chválu našeho vnitřního člověka, a to jednotlivců
i národů. Biblické myšlení předpokládá korporativnost a to, že se jedinec se
„svým“ lidem, se „svou“ nadřazenou skupinou ztotožní. Očekává se od nás, že
budeme MYSLET KORPORATIVNĚ, MYSLET HISTORICKY.
O jaké formě korporativní jednoty se hovoří? Biblický jazyk je v této otázce
jasný.
V „seznamu národů11 v 10. kapitole 1 M se v 5. verši používají výrazy jazyk,
čeleď, národ, ve 20. verši se hovoří o čeledích, jazycích, zemích, pronárodech
a v 32. verši o čeledích, pronárodech. Zjevně jsou tyto výrazy zaměnitelné, rozdíly
jsou stylistické a netýkají se vymezení pojmu.
Obdobně je tomu v případě výčtů ve Zjevení. Zj 5,9: kmen, jazyk, lid, národ;
Zj 7,9: národy, kmeny, jazyky, lid (v řeckém orig. mn. č.); Zj 10,11: lid (v řeckém
orig. mn. č.), národy, jazyky, králové; Zj 13,7: kmen, lid, jazyk, národ; Zj 14,6:
národ, kmen, jazyk, lid; Zj 17,15: lid (v řeckém orig. mn. č.), zástupy, národy,
jazyky. Tyto pojmy souvisejí s množstvím a nepopírají korporativitu - až na krále,
kteří nemohou dosáhnout vyššího stupně korporativity. Také zde jsou zmíněné
pojmy použity nejasně a nevymezeně, nikoli s přesnou definicí.
Hebrejské slovo „mišpacha“ se téměř vždy překládá jako rodina nebo čeleď,
ale bylo by zde možné použiti slovo lid nebo národ. Hebrejské „umma“ se častěji
překládá jako lid než jako rod nebo národ, hebrejské „am“ se většinou nahrazuje
slovem lid, zřídka národ. „Goy“ se většinou překládá jako národ, někdy lid.
Jeremjáš byl povolán „národům za proroka" (Jr 1,5, goy), ale v Jr 28,8 on a ostatní
proroci vyznávají, že „prorokovali o četných zemích (erec, fyzická země) a proti
velkým královstvím (mamlakal)". Království se mohou skládat z mnoha národů
(ummah, ethnos), ale kolektivní odpovědnost nesou království, a to jak
v konkrétních případech, tak i obecně. „Království země, zpívejte Bohu, zapějte
žalmy Panovníku“ (Ž 68,33). „Království" v tomto nejednoznačném jazyce
vyjadřují přibližně totéž, co v dnešní době národy a státy. V anglickém překladu
NIV se množné číslo slov národ, lid, čeleď, jazyk, království vyskytuje osm set
devadesát jednou a tyto výrazy často stojí vedle sebe.
Z toho lze vyvodit, že se Bůh ve svém slovu rodinami, „lidy" a národy
intenzivně zabývá. Důraz však přitom neleží na povaze společenství, na tom, zda
se jedná o rod NEBO o lid, NEBO o národ a stát, ale na skutečnosti, že se jedná
o celek: Bůh nějakým zvláštním způsobem jedná s celými společenstvími. Od
této chvíle budeme používat výraz NÁROD jako obecné označení PRO ROD,
Čeleď, jazyk, lid, národ nebo stát.
V základu je smlouva
V této části se vracíme k problému, na který jsme poukázali v úvodu: „Vpřípadě,
kdy zhřeší dnešní národy, například Francie, nemá zástupné vyznávání žádnou
oporu, protože nemají s Bohem žádnou smlouvu. “
Ukážeme si, jak Bůh mnoha různými způsoby jedná s „národy", jak jsme je
definovali výše. Veškeré Boží jednání s národy by mělo vzbudit stejnou otázku.
1. V 5 M 32,8 se říká: „Nejvyšší přiděloval pronárodům dědictví." Jak může
Bůh někomu dávat dědictví, pokud pro to není právní podklad? Teologové vědí, že
k tomu může dojít pouze na základě smlouvy.
2. V Písmu Bůh oslovuje národy z pozice autority. Nařizuje národům
v mnoha krásných žalmech, aby ho chválily (Ž 67, Ž 117), požaduje, aby v něm
plesaly (5 M 32,43; Iz 42,11), chce, aby věděly, že on kraluje (1 Pa 16,31). Kdyby
se proroctví píšících proroků zanesla na mapu starověkého Východu (v příloze mé
knihy tomu tak bude), nezbyl by na ní žádný volný prostor! Teologové vědí, že toto
je možné jen na základě smlouvy.
3. Jeremjáš byl povolán „národům za proroka" (Jr 1,5) a „proroci, kteří
byli odedávna přede mnou a před tebou, prorokovali o četných zemích proti
velkým královstvím o válce a zlu a moru“ (Jr 28,8). Jak by se Bůh mohl rozhněvat
na národy (výjimkou jsou hříchy vůči Izraeli, viz část VI), kdyby pro to neexistoval
žádný právní základ? Teologové vědí, že to je možné jen na základě smlouvy.
4. Bible nám říká, že se národy pokloní před Bohem a on jim bude
kralovat (Ž 22,28-29), budou hledat Boha (Za 8,22). Bůh chce, aby se jeho sláva
zvěstovala mezi všemi národy (Ž 9,12; Iz 12,4; 66,19). Teologové vědí, že toto je
možné jen na základě smlouvy.
5. Bůh „shromáždí národy“, aby zjevil svoji slávu (Iz 66,18). Národy se
budou chvět před Bohem, zpívat mu a očekávat jeho spravedlivý soud (Ž 98,9;
99,1). Teologové vědí, že toto je možné jen na základě smlouvy.
6. Bůh vyhlašuje všem národům mír (Za 9,10). „Neochabne ani se nenechá
odradit, dokud na zemi neustaví spravedlnost. A přímořské krajiny budou čekat na
jeho zákon“ (Iz 42,4 podle NKJV). „Přímořské krajiny" znamenají i Holandsko
a Francii! Vyhlašuje spravedlnost a soud všem národům (Ž 9,18-20; 67,5;
Iz 2,4; 3,13; 42,1; Mi 4,3; Mt 10,15; 11,22; 12,18; L 10,14; Zj 18,5-6). Bůh také
oznamuje, že „obnoví bohatství" Moába, Amóna, Elamu (Jr 48,47; 49,6; 49,3)
a Sodomy a Samaří (Ez 16,53). Teologové vědí, že to je možné jen na základě
smlouvy.
7. Jako k panně-dceři se Bůh obrací nejen k Jeruzalému a Judsku, ale také
k Izraeli a Samaří a pohanským národům a městům. Oslovení „panno, dcero
babylonská" (Iz 47,1) se nevztahuje k nějaké ženě v tomto městě nebo z tohoto
města, protože se nejedná o přívlastek, ale přístavek. Sousloví vyjadřuje: „Panno,
která jsi Babylón." V anglickém překladu AV odkazuje slovo panna nebo dcera ve
více než sto případech k národu nebo městu jako kolektivní osobnosti. Termínem
panna se v podstatě označuje žena, která je připravena pro svatební smlouvu! Bible
ukazuje, že v Božím pohledu není mezi svatební smlouvou a smlouvou obecně
příliš velký rozdíl. Smlouva znamená, že se silnější strana obrací k slabší straně
nebo stranám a slibuje jí (jim) ochranu a to, že jí (jim) bude činit dobro. Klade si
při tom jedinou podmínku, a to, že jí bude slabší strana poddána. Bůh národy
oslovuje a jedná s nimi jako s případnými smluvními partnery! Modloslužba je
tedy duchovním cizoložstvím, porušením smlouvy! Teologové vědí, že toto je
možné jen na základě smlouvy.
Tolik biblických dokladů (a mnoho dalších míst by to podpořilo) musí
u teologů vyvolávat otázky, co je právním základem, aby Bůh mohl takto s národy
a dokonce i vzdálenými ostrovy a pobřežními kraji jednat. Teologové se musí
snažit tu krásnou smlouvu, která mezi Bohem a národy určitě existuje, objevit.
Smlouva se všemi lidmi:
Stará a Nová smlouva
V Za 11,4-17 vidíme ovce, jež trápí a svádějí na scestí podřízení pastýři odmítající
mluvit s pastýřem vedoucím. Čteme, jak o sobě hlavní pastýř říká: „Vzal jsem si
dvě hole; jednu jsem nazval,Vlídnost' a druhou jsem nazval, Pouto' a pásl jsem
ovce" (Za 11,7). Vedoucí pastýř se následně rozhořčil na nevěrné najaté pastýře
(v. 5, 8) a nakonec i na stádo (v. 6, 8-9). Ve svém hněvu učinil symbolický úkon:
„ Vzal jsem svou hůl Vlídnost a zlomil jsem ji na znamení, ze ruším svou smlouvu,
kterou jsem uzavřel se všemi národy“ (Za 11,10). Důležité jsou dvě věci. Za prvé
podmět ,já“, postava hlavního pastýře představuje pastýře podřízeného Bohu,
přicházejícího Ježíše. Za druhé „Já“ uzavřelo smlouvu nazývanou Vlídnost se
všemi „národy" (národy ve významu, který jsme si definovali výše). „Já“ byl a je
dobrým pastýřem všech národů, nevyjímaje národ váš a můj! Vlídnost je ovšem jen
jeden z možných překladů použitého hebrejského slova! Anglická Amplified Bible
používá například výrazy „krása“ a „milost“, v německé verzi se hovoří
o „přátelstvíHolanďané říkají „něžná láska“. Budeme vůbec někdy schopní
pochopit lásku a důvěrnost, slávu a význam krásné smlouvy, kterou Bůh uzavřel se
svými národy? Hlavní pastýř láme smlouvu kvůli hrůznému chování podřízených
pastýřů, králů a prezidentů národů a pro národy to má kruté důsledky.
Nejpodivnější věc se ovšem stane ve 12. verši: hlavní pastýř žádá po svých
podřízených pastýřích, aby stanovili jeho cenu! A oni ho ocenili na 30 stříbrných,
které představovaly nejnižší cenu otroka. Vedoucí pastýř nepotřebuje na tuto
urážku odpovídat, protože mu okamžitě přichází na pomoc Bůh a nabádá ho: „Hoď
to tavičovi. “ Když později Jidáš za tuto částku Ježíše vydal, Matouš inspirovaný
Duchem svátým řekl, že se naplnilo, co je psáno v Za 11. Jinými slovy Ježíš
zemřel nejen jako Pastýř našich duší, ale také jako Pastýř národů.
A nejen to. Ježíš prolitím své krve nepoložil jen základ pro novou smlouvu,
o níž mluví Jeremjáš (Jr 31,1 K 11.25), ale také pro novou smlouvu se všemi
národy na nové zemi: „Boží Stánek s lidmi; a bude přebývat s nimi a oni budou
jeho lid" (Zj 21,3). RSV a holandská NV používají slovo „lid“ v množném čísle,
(což lze do češtiny přeložit také jako „národy" pozn. překl.), NIV ve Zj 21,24; 22,2
uvádí výrazy lidé a národy". Jedná se o tradiční smluvní formuli používanou ve
vztahu k Izraeli: Budu vaším Bohem a vy budete mým lidem, zde se ovšem obrací
k národům: budu jejich Bohem a oni budou mými národy!
O stejné smlouvě se všemi národy hovoří apokalyptické kapitoly Iz 24-27.
„Zhanobena je země svými obyvateli, neboť přestoupili zákony, změnili nařízení,
porušili věčnou smlouvu “ (Iz 24,5). Ale porušení této smlouvy je odčiněno a vykoupeno
a „Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou"
(Iz 25,6). Zde se popisuje oslava nové smlouvy se všemi národy, která vyšla ze Siónu.
8