téma pouti v kanonizovaných dílech české literatury

187 Pages·2010·2.53 MB·Czech

U n i v e r z i t a K a r l o v a
F i l o z o f i c k á f a k u l t a

Ústav české literatury a literární vědy

T
ÉMA POUTI V KANONIZOVANÝCH DÍLECH
Č
ESKÉ LITERATURY

(Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského,
Pouť krkonošská Karla Hynka Máchy
a
Kulhavý poutník Josefa Čapka)

Autor: Michal Guse

Vedoucí rigorózní práce PhDr. Marie Mravcová, CSc.

1
Čestně prohlašuji, že jsem rigorózní práci vytvářel zcela
samostatně a vycházel jsem pouze z uvedených pramenů.

Za obětavé konzultace a věcné připomínky děkuji vedoucí
rigorózní práce doc. PhDr. Marii Mravcové, CSc.

2
Obsah

1. Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5

1.1 Význam slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6

1.2 Druhy pouti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

1.3 Časoprostor – chronotop cesty, pouti . . . . . . . . 11

1.3.1 Prostor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

1.3.2 Čas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

1.4 Moderní teorie chronotopu pouti . . . . . . . . . . . 24

1.5 Obraz pouti v literatuře . . . . . . . . . . . . . . 32

2. Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce . . . . . 40

3. Karel Hynek Mácha: Pouť krkonošská . . . . . . . . . . 83

3.1 Veršovaný prolog k Pouti Krkonošské . . . . . . . . 84

3.2 Pouť krkonošská . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

4. Josef Čapek: Kulhavý poutník . . . . . . . . . . . . . 126

5. Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151

Příloha (vyobrazení) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162

Seznam literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170

Seznam vyobrazení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184

Resumé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186

Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
3
Kapitola 1

4
1. Úvod

K literárnímu výkladu si vybíráme tři zdánlivě nesourodá
díla, která však při hlubším zkoumání vykazují neobyčejně
velké souvislosti. Řeč je o Labyrintu světa a ráji srdce Jana
Amose Komenského, Pouti krkonošské Karla Hynka Máchy a
Kulhavém poutníkovi Josefa Čapka.

Naším úkolem je vyložit tato tři díla z hlediska
literárního a vystihnout jejich filozofický smysl a význam.
Nemůžeme se vyhnout ani sociologickému hledisku. Pokusíme se
také nastínit jisté souvislosti mezi tematikou těchto děl a
událostmi ze života autorů. Zde totiž také nacházíme první
styčné body mezi zkoumanými díly. Všichni tři autoři
prožívali v procesu tvorby pocity bolesti a vnitřních muk.
Jan Amos Komenský byl zklamán porážkou českých stavů po
bitvě na Bílé hoře roku 1620, skrýval se nejdříve na statcích
Karla st. ze Žerotína, posléze nucen odejít do vyhnanství.
Karel Hynek Mácha prožíval duševní muka romantického
rozervance a vyděděnce, jehož představa ideálu se rozchází
s krutou realitou světa, kde se cítí být osamoceným a
samojediným. Josef Čapek jakoby v předtuše bídné smrti, která
na něj čekala za branami koncentračního tábora, léčí své
nitro poznamenané oběma válkami tvorbou malířskou a
literární.

Subjektivní reflexe v uměleckém ztvárnění skutečnosti je
dalším pojítkem mezi zkoumanými díly. Komenského Labyrint
vznikl v době barokní, v době věčného napětí a rozporu ducha
a těla, v době snahy o vybřednutí z marasmu „pozemského
bahna“ a pozdvižení lidského ducha k božskému absolutnu.
Velké epochy na sebe reagují negací. Subjektivní baroko bylo
5
vystřídáno objektivním osvícenstvím, po kterém přichází
subjektivní preromantismus a romantismus – doba Karla Hynka
Máchy. Tvorba Josefa Čapka je poznamenána zejména chaosem
válečné a poválečné doby. Žebříčky hodnot byly zpřeházeny,
válka dala záminku k existenciálním otázkám.

Jiný styčný bod mezi díly můžeme spatřovat kupodivu
v jejich tvaru. Komenského Labyrint byl zamýšlen jako traktát
a jeho druhá část (pojednávající o ráji srdce a božím
absolutnu jako centru bezpečnosti) skutečně rysy traktátu
vykazuje. Navíc systematicky propracované a hierarchizované
líčení města-labyrintu v první části se blíží naučné
literatuře; kompozičně tak rovněž souvisí s traktátem, který
má také jisté prvky naučné (výkladové) literatury. Mácha
vychází v genezi Pouti krkonošské z deníkových záznamů (zápis
snu, který se mu zdál, plán cesty do Krkonoš atp.). Oba tyto
způsoby můžeme vztáhnout k žánru věcné literatury, s jejíž
obdobou se setkáváme i u Josefa Čapka. Filozofický esej
pojednávající o základních otázkách lidské existence a Čapkův
literární záznam meditace nad obsahem nitra se formě deníku
velice blíží (ostatně aforismy v Psáno do mraků jsou rovněž
jakýmisi deníkovými zápisky).

1.1 Význam slova

Stavíme před sebe ambici vysvětlit v tomto díle
v poeticko-filosofických mezích tematiku pouti, poutnictví,
cest zobrazovaných v literatuře. Poeticko-filosofické
vymezení proto, že tato problematika se nedá omezit pouze na
literární pole. Je to tématika natolik široká, že, jak brzy
uvidíme, k filosofickým výkladům přímo strhává. Dobrý vhled
6
do situace nám pro začátek nastíní výklad slova pouť versus
cesta. Etymologický slovník (Holub-Lyer, Praha 1992) nám ke
slovu pouť uvádí: „pův. chůze, cesta přes vodu, močály, srov.
Staroindické panthas – cesta, latinské pons – most, řecké
pontos – moře, mořská úžina, řecké patos – chůze“. Kdežto
cesta: „staroslověnský cěsta asi souvisí s čistý – tedy cesta
= dráha vyčištěná od překážek“. Již na tomto prostém výkladu
dvou synonym vidíme rozdíly, které nám poskytuje významové
zabarvení a původ slova pouť. Tato drobná nuance způsobená
konotacemi těchto různých indoevropských významů, které se
nabalují na původně staroslověnské *pent- resp. *pont- nám
otevírá dveře do naší tajemné a víceznačné tematiky. Pouť,
tedy cesta, tuláctví, chůze. Ano chůze, ale vždy spojena
s jakýmsi překonáváním překážek. Původně fyzické přesouvání
tělesné schránky přes most, vodu, močály. Kdežto cesta je
něco předem připravené, vyčištěné, hotové, oproti pouti a
poutnictví přímo vedoucí k cíli. Snad proto se také ujala pro
používání cest předem připravených, zkultivovaných: polní
cesta, silnice. Téma pouti nám ve své složitosti poskytuje
velkou možnost četnosti výkladů. Situaci v literatuře nám pak
komplikuje i používání slova cesta s náznaky oné pouti.
Například u Josefa Čepa v povídce Do města (Dvojí domov,
1926) se chlapec vydává polní pěšinou, cestou do města, avšak
nalézá na ní (na své životní pouti) smrt, a už se tedy domů
nevrátí. Obyčejná cesta, pěší chůze z vísky do města, se
takto posouvá do oné strastiplné roviny a získává symbolický
charakter. Tak by se dalo říci, že každá naše životní „cesta“
s sebou nese (více nebo méně) prvky oné „strastiplné pouti“.
Je to samozřejmě hra se slovy a významy. Pro jasnost vymezení
předmětu našeho zájmu, tedy pouti, se ji budeme
v následujícím výkladu držet.

7
1.2. Druhy pouti

Podívejme se nyní blíže na to, jaké druhy pouti ve
výkladu slova samotného můžeme mít. Slovník spisovného jazyka
českého uvádí čtyři významy: 1) knižně putování cesta,
cestování (p. po českých hradech, p. za chlebem atd.), 2)
nábožensky putování na posvátné místo (p. na Svatou Horu), 3)
původně církevní slavnost k uctění památky světce, jemuž je
zasvěcen místní kostel, kaple apod. spojená s lidovou
zábavou, různými atrakcemi, prodejem stánků apod., nověji
zejména tato zábava (matějská, josefská pouť), 4) obvykle
dárek zakoupený o této slavnosti (koupit pouti)1.

Převedeme si tyto významy na literární pole a pro naši
potřebu si vymezíme:

1) pouť fyzickou – tedy skutečně míněnou cestu, kdy se
pohybujeme odněkud někam. Literárně sem můžeme zahrnout
především cestopisy (Marca Pola a jeho Milion, z české
renesance a humanismu pak cestopisy Jana Hasištejnského z
Lobkovic, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, Václava
Vratislava z Mitrovic; z evropské tradice texty Cyrana de
Bergeraca, dále Jonathana Swifta a v 19. stol. u nás Emila
Holuba, ve 20. století pak například Karla Čapka, Aloise
Musila, Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda). Cestopisy mají
původně zejména faktografický charakter ale také
informativní, resp. edukativní funkci. Tu splňuje například
moderní počin ČT Na cestě, komentovaný populárními herci
Miroslavem Donutilem a Jiřím Bartoškou. Postupně se cestopis

1 SSJČ (N-Q). Academia 1989. Praha, s. 346.
8
obohacoval a různými narativními postupy posouval například i
do roviny zcela fantaskní, hojně využívané třeba ve sci-fi
(cesty do vesmíru, cesty do budoucnosti). Tento žánr zcela
splňuje všechny požadavky našeho vymezení pouti. Obvykle
dlouhá cesta samozřejmě skýtá dostatek prostoru k různým
překážkám a komplikovaným osudovým strastem.

2) pouť v duchovním slova smyslu – je vlastně též poutí
fyzickou, ale vedle fyzického cíle, poutního místa, má ještě
jiný, vyšší cíl. Už od raného středověku byly tyto pouti
významným pojícím elementem života duchovních po celém světě,
zejména v Evropě. Zprostředkovávaly poselství, víru, duchovní
(a nejen duchovní) učení, byly to ale i cesty za poznáním,
cesty k hrobům či památníkům světců. Světoznámou poutí je
například prastará svatojakubská poutní cesta do
severošpanělského města Santiago de Compostela. Poutní
tradice ke hrobu sv. Jakuba - španělsky San Diego - počíná v
9. století. V současné době prožívá tato pouť velkou obrodu.
Do cíle pouti neustále proudí zástupy věřících a nemocných.
Věří ve své uzdravení, v obrodu duše a podobně. K obnově
popularity poutní cesty patří i to, že byla vyhlášena
světovou památkou. K dalším nejznámější poutním místům patří
jistě Jeruzalém či Mekka (posvátná a poutní města náboženství
islámu). Funkce duchovních poutí je pak spíše afirmativní,
tzn. potvrzuje již poznané a kanonizované pojetí světa a
lidského bytí2.

3) Jakkoli bychom chtěli přesně vymezit hranice
jednotlivých druhů poutí, zjistíme, že se nám to nemůže

2 Srov. k tomu studii Eduarda Petrů: Cesta jako klíčový motiv starších
slovanských literatur. In: Cesty a cestování v jazyce a literatuře. Sborník
příspěvků z konference. UJEP 1995, Ústí nad Labem, s. 69.
9
podařit zcela, a dospíváme-li ke třetímu vymezení typu pouti
– pouti transcendentální, skrývající nejvíce možností pro
filosofické výklady, a co je také důležité, zahrnující v sobě
v různých mírách oba typy poutí předchozích. Tato pouť
probíhá v mysli člověka a odráží se v ní samozřejmě bytí od
narození ke smrti. Pohybujeme se zde v lineární dimenzi
směřující kupředu, nicméně nabízí se nám zde trojrozměrný
prostor, poskytující i pohyb nahoru a dolů. Tak jako lidský
život směřuje od „nuly“ k neznámému nekonečnu, tak jako jeho
mysl tuší nedozírné dálky, tak se tato pouť v každém
jednotlivém období může pohybovat po pomyslných schodech
nahoru či dolů. S proměnami v jednotlivých „etapách“ pouti se
proměňuje chápání bytí. Právě takový druh pouti zachycuje
literatura, a námi vybraná díla nevyjímaje, nejvíce.
Soustředíme se právě na ono prolínání pouti fyzické a pouti
transcendentální, kterou již ona subjektivní reflexe autorů
v díle skýtá, tedy přesněji to, co v literatuře zprostředkuje
vypravěč nebo dramatický subjekt3.

3 Srov. P. Hauser: Cesta a pouť. In: Cesty a cestování v jazyce a literatuře.
Sborník příspěvků z konference. UJEP 1995, Ústí nad Labem, s. 40-45.
Pouť: 1) putování, cesta (v dějovém významu), 2) putování k nějakému
posvátnému místu, 3) slavnost na památku světce, 4) zábavní atrakce (lunapark),
5) dárek zakoupený na pouti.
Hauserovo vymezení je čistě jazykové, postrádá literárně-filosofický
charakter transcendentálna, pro naši potřebu jsou body 3, 4, 5 irelevantní.
Cesta: 1) Pruh země pro chůzi a jízdu, 2) jakákoli dráha pro chůzi a jízdu
(průchod, přechod, přístup), 3) chůze, cestování (jízda, plavba), 4) směr,
postup, metoda (jednání, usilování).
10