Table Of Content

SOVĚTSKÉ PRÁVNÍ MYŠLENÍ VE 20. LETECH EDIČNÍ RADA LADISLAV HRZAL JIŘÍ CHLUMSKÝ JAROMÍR JERMÁŘ ZDENĚK JIČÍNSKÝ BENEDIKT KORDA MILOSLAV KRÁL ZDENĚK MLYNÁŘ ZDENĚK STRMISKA FRANTIŠEK ŠAMALÍK VOJTĚCH TLUSTÝ Translation © J. Oborská, B. Sodomková, 1967 PRÁVNÍ MYŠLENÍ V REVOLUCI Obraz sovětské marxistické právní teorie, který jsme začínali důvěrně poznávat po roce 1945, uchvacoval novou generaci marxisticky orientovaných právníků svou jednoznačnou prů zračností i jednoznačnou nadřazeností, s níž se kladl jako je dině vědecká teorie nad jakékoli jiné „nevědecké" koncepce práva. Byl černobílý, ale tato barevná chudoba se zračila jako bohatství pravdy i bohatství zásadovosti. Před námi byly ofi ciální, harmonizované (a proto vzájemně zaměnitelné) texty a názory, v nichž bylo všechno odlišné s principiální důsled ností určeno jako nevědecké nebo heretické. Z této nerozlišenosti (tj. obsahové totožnosti) oficiální teorie výrazně vystupovala tvář jejího vedoucího duchovního před stavitele, tvář „prokurátora" sovětské právní vědy- Andreje Vyšinského. Jeho referát na první všesvazové poradě věnované otázkám vědy o sovětském právu a státu (Hlavní úkoly sovět ské socialistické právní vědy- 16. 7. 1938) znamenal deñni tivní vítězství v oñcializaci právní vědy a- opaěně- dočasnou porážku principů, bez nichž se tato i kterákoli jiná věda ne může rozvíjet- principů svobody názorů a jejich konkurence na základě jejich vědecké hodnoty. Vyšinsk' převedl tuto konkurenci z oblasti vědy do oblasti politiky. lšekl: „V právní vědě zaujímala po řadu let skoro monopolní postavení skupina lidí, kteří se ukázali být provokatéry a zrádci, lidí, kteří pod maskou ochránců marxisínu-leninismu, pod maskou bojovní ků za ortodoxní marxismus, za marxisticko-leninskou metodo logii se ve skutečnosti pokoušeli zradit sovětskou vědu, sovět skou vlast. My všichni, kteří pracujeme v určité oblasti našeho sovětského práva, známe tato opovrženíhodná jména. . .'° V této formulaci se odsuzují k bezživotí, k zapomnění, k úloze výstražných nebo varovných příkladů všechny pod statné výsledky, k nimž sovětské právní myšlení dospělo do poloviny 30. let. Většinou jsme je poznávali pod zomým úhlem Vyšinského kritiky; nečetli jsme je autenticky, nekonstruovali jsme vývoj právního myšlení v SSSR z něho samého, ale z apriorních schémat, jež vylučovala cokoli pozitivního v tomto vývoji: bylo to přece období nikoli teoretických (a tedy jak nevyhnutelných, tak plodných z hlediska rozvoje vědy), ale vědomých omylů. Dva předpoklady musely být splněny, aby bylo možné vyjít z těchto apriorních schémat. První je subjektivní: aby se určil autentický význam „zavržených textů", je třeba k nim přistou pit autentický - tj. teoreticko-kriticky, bez apriorní politicko ideologické (metateoretické) předpojatosti. Je to bod, v němž se myšlení stává teoretickým, vědeckým myšlením V pravém slova smyslu, bod, který - přestože je sociálně a kulturně po liticky podmíněn - není časově totožný v každém rozvíjejícím se myšlení. Proto bylo možno číst tyto texty autenticky ještě předtím, než byl splněn druhý, objektivní předpoklad, tj. vnitřní rozpad, krize oficiální teorie, otřes její průzračně sebe uspokojující jednoznačnosti. Nebylo však plně možné socia lizovat, zevšeobecnit toto individuální osvobození se od Vy šinského apriorních soudů, pokud nebyl splněn tento druhý předpoklad. Jistě je třeba z toho vyvodit, že krize oficiální teorie je pouze výrazem toho, že v hlubší a významnější sociálně politické oblasti se ocitla v krizi černo-bíle zjednodušující tendence, že právě na jejím základě ztratila oficiální koncepce práva své do savadní funkce, oprávnění a z toho plynoucí metateoretickou mocenskou ochranu. Druhý předpoklad se stával skutečností po roce 1953 a byl přirozeně nepřehlédnutelným podnětem pro myšlenkovou reorientaci právních teoretiků v socialistic kých zemích. Taková reorientace, nemá-li být čistě slovní, formální, tj. nezasahující stavební kameny koncepce, vyžaduje pochopit její nutnost, pochopit příčiny krize starých myšlen kových schémat. Bez toho je nemožné určit dynamizující, plodné prvky, jež mohou být východiskem této reorientace a které byly umrtveny, zplaněny v těchto schématech; tedy určit zároveň i ty prvky, z nichž pramenilo toto umrtvení a zplanění. Tím je kladena otázka geneze dynamizujících i umrtvujících elementů, na niž může odpovědět pouze historicko-teoretická rekonstrukce vývoje právního myšlení. Není však snaha vrátit do našeho povědomí tyto „zavržené texty" jen záležitostí piety, spravedlnosti? Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že jsou mrtvé pro naši přítomnost, že byly mrtvé nebo umírající už v době, kdy se proti nim zvedla smrtící kritika. Náš zájem by byl motivován jen eticky a historiograñcky, nikoli teoreticky. Je naprosto správné, že renesance minulých teoretických systé mů nemůže nahradit teoretickou práci současníků, ale právě tak je správné i to, že renesance je neustálou aktualizací živou cích prvků minulých systémů. Z přesvědčení, že v případě Stučky a Pašukanise jde o tuto renesanci, vychází tento první český překlad jejich prací (práce Paěukanisova vyšla před válkou v německém překladu, po válce v anglickém v USA). Jména obou patří k těm „opovržení hodným jménům", proti nimž byla zaměřena Vyšinského kri tika. Ve stovkách a tisících knih, učebnic, článků a referátů se v různých variacích, s různou intenzitou a různou kulturností reprodukovala a rozvíjela kritika jejich teoretických koncepcí. To je faktor, který může jistě nepříznivě ovlivnit přístup k těm to tendencím všude tam, kde dříve převládala snaha prokázat jejich „omylnost" nebo „škodlivost", kde se tedy z důvodů rnimoteoretických přínos Stučky, Pašukanise a jiných vyčle ňuje z předpokladů reorientace právního myšlení, kde se tedy kladou překážky této reorientaci, jež dodnes není zdaleka do vršena ani v oblasti právní teorie a tím spíše ani v oblasti justiční praxe. Jaké byly tedy teoretické základy těchto teorií a jaké byly příčiny toho, že reprezentativní marxistické právní teorie byly v druhé polovině 30. let prohlášeny za nemarxistické nebo protimarxistické? Odpověď musíme hledat nejen v jejich cha rakteru, ale i v sociálně politických funkcích, které mohly a které nemohly plnit. Petr Stučka (1865-1932), Lotyš, jeden ze zakladatelů ko munistické strany Lotyšska, jehož jméno dnes nese státní lo tyšská universita, psal svou „Revoluční úlohu práva a státu" v roce 1921, z podnětu organizačního byra ÚV VKS(b). Klade základy marxistické teorie práva v době, kdy nové pozitivní právo existovalo (po roce 1917) vlastně 'en v zárodečných a programových formách - v dekretech VV sovětů dělnic kých, vojenských a rolnických zástupců, v dekretech RLK a v minimálních programech RSDDS i socialistů-revolucio nářů. Dekret o soudu kladl tyto zárodečné formy socialistického práva - spolu s revolučním svědomím a revolučním právním vědomím - proti pozitivnímu (platnému) právu svržených vlád. Mlhavost formulací o „revolučním svědomí" a „revoluč ním právním vědomí" nemohla být přirozeně základem pozi tivisticky pojaté zákonnosti a právní jistoty, ale právě tak nelze určit juristické hledisko jako adekvátní pro hodnocení revolučního zvratu. Poměr revoluce k pozitivnímu právu systému, který ruší (relace mezi recepcí a zrušením tohoto práva revolucí), je dán právě tak i obsahem tohoto práva. A právní kultura carského Ruska byla toho druhu, že revoluce musela spíše zdůraznit zrušení než kontinuitu. Byla výsledkem kompromisů mezi samoděržavím_a liberalismem, produktem uvolnění buržoazních vztahů bez uvolnění jejich politického výrazu, který si v doktríně přirozených práv člověka a občana podřídil v jiných zemích státní moc. Neobsahovala v sobě ty možnosti kontinuity, jež zahrnuje formální demokracie. Tato hluboká brázda mezi starým pozitivním právem a revo lucí povzbuzovala asimilaci těch nemarxistických právních teorií, jež nebyly vázány na pozitivní právo - především teorií Leona Duguita a Leona Petražyckého. Duguit, který proti normám pozitivního práva kladl sociální normu vyžadu jící sociální solidárnost - a v tomto smyslubyl kritický vůči liberalistickému individualismu - se zdál zvláště vhodným východiskem pro konstrukci nové právní teorie. Avšak smysl jeho koncepce - zdůraznění povinností na úkor práv, elimi nace tzv. subjektivního práva a redukce svobody na povin nost - byl antihumánní, byl svými základními principy bližší starému pozitivnímu právu než revoluci. Právní teorie Petra zyckého, člena ÚV konstitučně demokratické strany, situovala právo (pocit právní odpovědnosti a oprávnění) do psychiky lidí: právo jako psychologický fakt u něho předchází pozitivní právo, tj. právo ve smyslu legislativní činnosti státních orgánů. Tato koncepce (z níž vycházel hlavně Rejsner) zdánlivě nejlépe korespondovala s těmi formulacemi Dekretu o soudu, v nichž se mluvilo o „revolučním svědomí" a „revolučním právním vědomí". Z těchto důvodů Stučka konstatoval, že po přijetí Dekretu o soudu nezvítězilo marxistické pojetí práva, neboť zatím neexistovalo, že zvítězila fikce „intuitivního“ práva Petražyckého. Z čistě formálního hlediska nemohl tedy Stučka budovat marxistickou teorii práva na základě jeho formální, tj. pozitivní existence, která nebyla zdaleka tak rozvinuta, aby se mohla stát základem „marxistického pozitivismu", „marxistické právní dogmatiky". Toto čistě formální hledisko však není pro něho rozhodující. Není třeba žádných teoretických reflexi k poznání, že právo jako pozitivní právo (tedy jako výsledek „literární tvorby“ speciálních orgánů) je produktem státních právotvorných orgánů. Stučka klade otázku teoreticky a už tím nutně překračuje pozitivistické východisko, jež nepřekra čuje rámec pozitivního práva: kde hledat základní pojem prá va - v soustavě konkrétních vztahů, v abstraktní (formální) oblasti, tj. v psané normě, nebo v nepsané představě o právu, spravedlnosti, tj. ideologii? Stučka odpovídá jednoznačně - základní pojem práva je třeba hledat v systému konkrét ních vztahů. Tomu odpovídái jeho deñnice práva jako „sys tému společenských vztahů odpovídajících zájmům vládnoucí třídy a chráněných její organizovanou silou". Toto určení, jež bylo později podrobováno neustávající kri tice, zdůrazňuje jednak třídní (sociální) charakter práva, jed nak jeho objektívnost, tj. nezávislost na jiných formách práva. Právo, jak je poznáváme z uvedené definice, není celistvým určením práva, ale jen vyjádřením jeho konkrétní formy, vedle níž Stučka uznává ještě dvě abstraktní formy: jedna z nich je totéž co pozitivní právo, tedy zákonná forma daná státem (právo vznikající jako výsledek „literární tvorby" státu), druhá představuje „intuitivní" právo, tj. právní vědomí a právní ideologie. V pozdější práci (Úvod do teorie občanského práva) mluví o třech druzích právních vztahů, které „existují para lelně: jedny konkrétní a dva abstraktní (v zákoně a v hlavě)". Jak je zřejmé, Stučka bere v úvahu právo ve významu „sou hrnu norem daných v zákoně", ale přiznává bezpodmínečný primát první, tj. konkrétní formě práva (pozitivismus a nor mativismus přiznává bezpodmínečný primát druhé, tj. zákonné formě, psychologismus Petrazyckého třetí formě). Toto více rozměrné určení práva imanentně zahrnuje vzájemné napětí a proměny různých forem práva v historickém procesu, jež na určitém stupni (komunismus) ústí v jejich ztotožnění: abstraktní formy se stávají adekvátní konkrétní formě práva, tj. společenským vztahům, což je zároveň časový bod plného odumírání práva. A naopak - disharmonie mezi konkrétní formou a abstraktnírni formami prokazuje existenci sociálních (třídních) rozporů a konfliktů, existenci nesouladu individuál ních a „obecných" zájmů. Z tohoto pojetí práva vyplývají mj. tyto důsledky: a) Primát konkrétní formy práva znamená, že právo není svou existencí vázáno na právotvornou činnost státu, že je pro duktem sociálních vztahů, že právo jako objektivní jev existuje nezávisle na pozitivním právu a může být tedy východiskem ke konstrukci i kritice pozitivního práva (zákonné formy). Východisko ke studiu právního fenoménu je tedy u Stučky v Marxově duchu - antipozitivistické, zahrnuje kritiku „ju ristického světonázoru". b) Primát konkrétní formy implikuje, že dodržování práva je především důsledkem vlastní logiky sociálních (konkrét ních) vztahů -- přirozeně v závislosti na stupni socializace kaž dého účastníka těchto vztahů - a jen odvozeně důsledkem' státního donucení. Převrácení této proporce znamená, že 10 abstraktní formy (zákon, ideologie) nejsou adekvátní kon krétní formě, nebo že - v případě aktivistického použití abstraktních forem - se ještě nepodařilo pomocí abstraktních forem změnit systém konkrétních vztahů. Stučkovy formulace tedy aktivní vliv abstraktních forem na konkrétní formu před pokládají, což vyplývá už z toho, že jeho úvahy se týkají práva v revolucí. Píše: „nové právo vzniká vždy revoluční cestou a je jedním z prostředků organizovaného uskutečnění celé revoluce a zejména přeorganízování společenských vztahů v zájmu vítězné třídy". c) Vícerozměrné určení práva má jak praktické důsledky (chování lidí a jejich vzájemné vztahy nejsou určeny pozitivním právem totalitně, ale jsou určeny právem pluralisticky, tj. ne jen zákonnou formou, ale i právní ideologii, vědomím a celým souhrnem sociálních norem produkovaných systémem sociál ních vztahů), tak i důsledky pro vědecké zkoumání práva: složitost právního fenoménu vyžaduje právní vědu adekvátní této složitosti, tj. nevyčerpávající se jen analýzou norem (práv ních textů), ale zahrnující i jejich sociální a psychologické ekvivalenty a genezi. Jinak řečeno - právní vědu jako sku tečnou součást vědy o společnosti a člověku. J evgenij Bronislavič Pašukanis (1891-1938), ekonom a teo retik práva litevské národnosti, zaměřil svou pozornost pře devším na genezi práva ze vztahů směny. Teorie obsažená v jeho práci „Obecná teorie práva a marxismus" získala jméno „směnná teorie". Přes rozdíly (a vzájemné polemiky) obou koncepcí chápal Stučka Pašukanisovu teorii jako doplnění své vlastní, nazval ji „revolucí v teorii práva". Tyto rozdíly nejsou jistě nevýznamné, zanedbatelné; vyplývají už z rozdílných pří stupů k problematice práva i z výrazně odlišné orientace na Marxovo teoretické dílo: s určitým zjednodušením lze říci, že zatímco se Stučka orientuje hlavně na Sociologické prvky v Marxovi, Pašukanis vychází především z ñlosoñckých, „he gelovských" prvků - především z kategorií „zbožního fe tišismu", „zvěcnění" a „odcizení" produktů sociálních vzta hů lidí. Pašukanis sice sám píše, že jeho cílem bylo „sociologicky vyložit právní formu a specifické kategorie, jež ji vyjadřují", ale .jeho sociologie je spíše zñlosofovaná sociologie než zesocio logizovaná filosofie. Už tím je Pašukanisova koncepce, jak se ll domnívám, teoreticky nejhlubším a nejpodnětnčjším pokusem 0 marxistické vysvětlení právních jevů. V čem je tedy shoda obou pojetí? V antipozitivistickém zaměření, v pojetí práva jako objektivního (nezávislého na zákonných normách a ideo logii) výrazu určitých (konfliktních) sociálních vztahů. Potud - v protikladu k pozitivismu - jsou obě teorie „sociologické" nebo „sociologizující" (nikoli ve smyslu empirické právní so ciologie, k níž měl ostatně Stučka blíže než Pašukanis). Středem Pašukanisovy pozornosti je právní forma - nikoli ve smyslu forem práva, pod nimiž právníci rozumějí formy obsahující určitý normativní obsah (např. zákon atd.), ale právní forma společenských vztahů. Nezajímá ho v daném pří padě empirický (sociálně podmíněný) obsah právní formy, ale fakt této formy jako takový. „Nyní vládnoucí styl právního myšlení - píše -, jenž staví na první místo normu jako autoritativně stanovené pravidlo chování, se vyznačuje tak hlubokým empirismem, který jde... ruku v ruce s krajním a naprosto bezduchým formalismem." Pašukanis přirozeně neodmítá formální (normativní, vyjádřenou v pozitivním prá vu) a psychologickou (ideologickou) formu práva, ale chápe je odvozené od právní formy jako objektivního výrazu sociálního života. Ideologičnost pojmu, říká, neničí reálnost a materiál nost těch vztahů, jež vyjadřuje. Právní forma v jeho pojetí je nutným (objektivním) důsled kem ekvivalence v procesu směny a pokud musí tato ekviva lence zůstat, potud je nutná i právní forma (a odtud je odvo zena i jiná právní regulace), neboť sociálním vztahem sui ge neris, jehož nutným výrazem je právní forma, je vztah výrobců zboží. Proto se také právo jako objektivní sociální jev nemůže vyčerpávat normou (jež je postačující pro pozitivistické vy světlení práva): státní moc vnáší normotvornou činností do právní struktury přesnost a stabilnost, nevytváří však její předpoklady, jež pramení v materiálních vztazích. Z kategorie zbožní výroby vyvozuje Pašukanis i kategorii subjektu práva: jakmile „produkt práce nabývá vlastnosti zboží a stává se nositelem hodnoty, člověk nabývá vlastnosti subjektu práva a stává se nositelem práva". V oblasti práva se tak jeví suverénní nadřazenost člověka v sociálním prostředí, neboť pro ni je charakteristické to, že právně člověk vládne nad věcí (jako abstraktní, neosobní subjekt práv, jako „čistý" produkt sociálních vztahů), zatímco ekonomicky vládne věc nad člověkem, neboť jako zboží je zvěcnčním (a odcizením) společenských vztahů. Pouze v podmínkách zbožního hospo dářství se tedy rodí abstraktní právní forma, tj. schopnost mít 12 právo vůbec se odděluje od konkrétních právních nároků (abstraktnost práva vyplývá z právní rovnosti, tj. faktické ne rovnosti subjektů práva). Rozvojem sociálního normování (právotvorné činnosti stá tu) se tato materiální zřejmost subjektu ztrácí- jeho osobní energie se zaměňuje sociální mocí, tj. třídní organizací- stá tem. Od tohoto momentu se subjekt práv přestává jevit jako odraz objektivních vztahů a jeví se jako umělý vynález lidského rozumu (juristicky je vlastnost být subjektem práva spojena se státním uznáním nebo přiznáním právní subjektivity). K obdobné metamorfóze dochází i v oblasti přinucení: ve vzta zích vlastníků zboží, kde vládne princip ekvivalence, nemůže donucení vystupovat v přímé, osobní formě, ale musí nabýt abstraktní, depersonalizované podoby: moc člověka nad člo věkem (sociální nadřazenost a podřazenost) se uskutečňuje jako moc samého práva, moc nestranné normy. Pašukanis podává vysvětlení objektivních sociálních me chanismů, jež produkují fetišismus buržoazního práva a státu, tj. že faktická nerovnost nalézá adekvátní výraz v abstraktně právní rovnosti subjektů práva. Podává takové vysvětlení objektívnosti právní formy, v němž je zároveň i vysvětlení falešného vědomí „juristického světonázoru", který fakt práva vysvětluje z faktu normotvorby a nikoli fakt normotvorby z faktu práva. Závěry, které vyplývají z Pašukanisovy koncepce, jsou yeczáilăladních rysech totožné s těmi, jež vyplývají ze Stučkovy a) nakolik právo ve své objektivní existenci není totožné s pozitivním právem, natolik empirický obsah práva (státní jnep lorm 'rl1yt)1. j eyk.odvozen ze sociálních vztahů, jež jsou i východiskem b) nakolik je právní forma objektivní, natolik je její respek tování více důsledkem logiky sociálních vztahů a méně důsled kem organizovaného státního donucení. Pašukanis konstatuje „emipirický fakt, že vztahy chráněné státem jsou lépe zabezpe čeny", vidí v tom však i zdroj „formálně logické teorie právní ho pozitivismu". Odrnítá snahu udělat z ideje vnějšího regulo vání základní logický moment v právu, neboť vede k ztotožnění práva a autoritativně stanoveného sociálního řádu. Dokazuje že čím důsledněji je provedena zásada autoritativního regulo: vání, Vylučující jakýkoli náznak izolované a autonomní vůle tím méně zbývá půdy pro použití kategorie práva. Tyto auto: ritářské ÍBVHŮCIICF jsou důsledkem absolutizace právní povin "Os", Z niz Vyplyvá „ponížení" právního nároku (oprávnění),