Je třeba bránit Foucaulta?

230 Pages·2010·1.39 MB·Czech

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ
Katedra Elektronické kultury a semiotiky

Martin Švantner Bc.

Moc/Moc: Je třeba bránit Foucaulta?

Diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Petr Kouba Phd.

Praha 2008

1
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a
samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu.
Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla
zpřístupněna v příslušné knihovně UK a prostřednictvím
elektronické databáze vysokoškolských kvalifikačních prací
v repozitáři Univerzity Karlovy a používána ke studijním
účelům v souladu s autorským právem.

V Praze dne 1. června 2008.

Martin Švantner ........................................................................

2
Poděkování

„Tato slova jsou pojmy, ale pojmy jsou linie, totiž systémy
čísel, vázané k té či oné dimenzi mnohostí (jako jsou vrstvy,
molekulární řetězce, linie úniku nebo zlomu, kruhy
konvergence atd.). V žádném případě se neucházíme o status
vědy. Neznáme ani vědeckost, ani ideologii, nýbrž pouze
uspořádání.“

Gilles Deleuze a Felix Guattari: Tisíc plošin

Na tomto místě bych rád poděkoval za velmi inspirující
vedení diplomové práce Petru Koubovi PhD., za jeho rady i
kritické připomínky. Mé další vřelé díky patří panu prof.
Miroslavu Marcelli a Josefu Fulkovi PhD. za podnětné
konsultace a diskuse nad foucaultovskými tématy. Za mnohé
kritické podněty ke "způsobu mého myšlení vůbec" jsem
velmi vděčný Jakubu Čapkovi Phd. a Mgr. Kryštofu
Boháčkovi. V neposlední řadě mé poděkování patří Mgr.
Martinu Šípovi za jazykové korektury.
3
OBSAH

Předehra: Moc/Moc jako téma a hra mezi epistemologickými
poli ........................................................................................ 2

I. část: ŽIVOT A RUKOPIS (příprava)

I. Úvod: Moc je věděni a vědění/moc...................................13
II. Autor, kritika a strategie: příspěvek do archívu
filosofických marností? ....................................................... 28
III. Život a dílo? .................................................................. 36
IV. Život lišky ..................................................................... 40

II. část: BATAILLE (bitva - agón)

I. Obtíže nového archiváře .................................................. 91
II. Metodologická hygiena - řády a pořádky ..................... 99
a. Výrazy myšlení kontinuity .............................................. 99
b. Knihy a díla ................................................................... 101
c. Exkurs Didi-Hubermann ............................................... 104
d. Skryté výrazy kontinuity................................................ 111
III. Výpověď, Událost, Archiv .......................................... 114
IV. Archeologie/Genealogie - Archív/Diagram ................ 120
iv. i. Vzpoura podrobených (vědění) ................................. 120
iv. ii. Křeslo pro vzpouru: Arché diskursu .........................126
iv. iii. Vězení – uvnitř a vně diagramu: „Spisovatel? Ne, nový
kartograf.“.......................................................................... 146
V. „Great nietzschean/foucauldian quest“ : „Je třeba bránit
společnost“......................................................................... 156

4
III. část: MOC, RIZIKO, VĚDENÍ A
ZPROSTŘEDKOVÁNÍ (závěr?)

I. Na hranicích společnosti rizika ......................................173
II. Dozor a globální risiková společnost ............................193
III. Závěr? Post skriptum? .................................................199
Příloha ............................................................................... 203
Bibliografie........................................................................ 214
Abstrakt.............................................................................. 225

5
Motto:

Vše absolutní padlo již v boji
a jako ponoukání nám zůstává doma
Tam je přeci ten útulně známý sliz, žlázy a slzy produkující
boj jednoduše
k mání, uprostřed našich obydlí, sám tak neskutečně
polorozpadlý,
že by se nakazit nechal i prachsprostou lidskou rakovinou,
místo aby se celý v krvi, hrdě, tvrdě a nesmlouvavě jak
nezřízen
pustil do sobě rovných. Nakonec je ten ubohý boj celý
pomlácený
a rozježděný, že ve své vyhřezlosti a seschnutosti vypadá jak
z léta kleplá žába.
Tak tedy ano tak tedy ne
smrt je jen dandy
jak říci se sluší
slabozraká rozhledna v blátě
bez záruk rukující družiníky
tak jako příroda přírodou je
a terárium teráriem
....
Již žádné ležení mi nenáleží
a žádný horizont mně mé vědění nerozhoří
co lože pryč
co lože pryč
co lože pryč
co kniha pryč
co kniha pryč: to loži trhá oko
co lože pryč to kniha láme zrak

Werner Schwab: Faust:: Mein Brustkorb, Mein Helm.1

1 „Poznámky pod čarou nikdo nečte, všichni spěchají, aby už byli na
konci knihy, jako by byli za přečtené placeni od metru, učí se podle
speciálních metod číst ještě rychleji, byli by nejraději, kdyby jim obsah
knihy vstříkli v nějakém koncentrátu do hlavy na jednou a kdyby se
vůbec nemuseli zdržovat čtením. Nikomu se nechce přerušovat cestu,
sestupovat do temného suterénu stránky a zase se vracet; částečně je
omlouvá skutečnost, že v poznámkách pod čarou se stejně většinou
setkáváme jen s poukazy ke knihám, jež jsou, pokud vůbec existují, tak
jako tak nedostupné, neboť se obvykle nacházejí v norách ve skále, kromě
toho bývá do prostoru poznámek pod čarou smetená různá veteš z celé
knihy, včetně jedovatých slov, která mohou způsobit bolestivý zánět
v hlavě – nicméně naši čtenáři by byli líní odbočit z cesty, i kdyby věděli,
že si v poznámce pod čarou budou moci přečíst návod, podle kterého by
si mohli podomácku uvařit kámen mudrců s použitím toho, co mají
v kuchyni. Není mi zcela jasné, kam tak zarputile spěchají; zdá se, že si
neuvědomují, že to, co v knize uříceně honí, nemohou nikdy dostihnout
z toho důvodu, že to neustále předbíhají. Se skutečným poselstvím knihy
se setká jen ten, kdo se pomalu courá řádky jako po břehu moře a
naslouchá tichému vlnobití řeči.“ In: Ajvaz M., Návrat starého varana,
Hynek, Praha 2000, str. 53.
6
Předehra: Moc/Moc – téma a hra mezi
epistemologickými poli

„Evropa je dnes bohatá a vynalézavá především v oblasti
povzbudivých prostředků, zdá se, že nemá ničeho zapotřebí
víc než stimulantií a pálenek: odtud také to nesmírné
falšování ideálů, těchto nejpálenějších vod ducha, odtud také
ten odpudivý, páchnoucí, prolhaný, pseudoalkoholický
vzduch všude kolem. Rád bych věděl, kolik lodních nákladů
imitovaného idealismu, hrdinských kostýmů a chrastivého
plechu velkých slov, kolik tun přeslazeného spirituózního
soucitu (firma: la religion de la souffrance), kolik protéz
´ušlechtilého pobouření´ k podepření duchovně
ploskonohých, kolik komediantů křesťansko-morálního ideálu
by dnes muselo být z Evropy exportováno, aby se její vzduch
zase vyčistil...(...) – máme v rukou možnost ´zidealizovat
celou Zem!...“

F. Nietzsche2

I ty nejjednodušší učebnice společenských věd
(politologie a základy práva např.) nepochybně znají
rozdělení moci na soudní, výkonnou atd. - avšak málokterá
z těchto učebnic zmiňuje o Foucaultovi více, než že „se
zajímal o pojetí moci v moderní společnosti“ (či jej případně
nezmiňují vůbec). Takový Foucault je opravdu dalším
„Foucault for idiots.“ A to „idiots“ v původním slova
významu. Tedy pro ty, kteří se domnívají, že něco, čemu
snad možná nepřesně říkáme moc, je takto neproblematické;
jaksi pokojné a bezpečné. Něco, co se v žádném případě
nedotýká naší pokojné, „soukromé“ (idiotské) sféry – něco,
co je záležitostí těch, kteří disponují tím, že fyzické násilí –

2 Nietzsche F., Genealogie morálky, Aurora, Praha 2002, str. 131.
7
které je takovým místem, kde se moc nejviditelněji projevuje,
a zároveň je „toto místo“ tím, co moc nejvíce zakrývá -
ovládají. Něco, co je bezpečné a oděné do šatů, které „moci“
nabízejí slova. Je zde nepochybný předpoklad, že moc je
něco, co je rozděleno – co lze v demokratickém uspořádání
takto dělit. A co může být lepším výrazem tohoto
demokratického dělení než myšlenka, která je principem
největší demokracie světa – totiž myšlenka brzdy a protiváhy
(checks and ballancies).
Mnohdy můžeme slyšet, že moc je vlastně něco, co se
občana netýká – že s mocí si „špiní ruce“ pouze politiké –
správa obce. Případně, že s mocí přichází do styku onen
občan pouze a jenom, když jej čeká sankce, případně když se
vydá k volbám. Výraz: dobrý občan se nemá čeho bát – je
dodnes a zvláště v době, kdy se hledají „vnitrostátní
teroristé“, kouzelným argumentem, skrývající se za mnohými
zásahy do nejniternějšího soukromí (např. co se
elektronického panoptika a teledohledu týče). Pokud se dnes
vůbec o něčem takovém, co jsme ještě před několika lety
znali jako „soukromí“, dá hovořit ( nemusíme chodit daleko,
stačí si vzpomenout na nedávné návrhy zákona o tajných
službách.)
Je zde představa, která je jedním ze základních pilířů
pozdně moderního státu: totiž že zde máme dobré a
prospěšné instituce (většinou jsou to vládní instituce, policie,
medicína, vězení aj. „bezpečnostní služby“) – kterým tvoří
protiváhu instituce špatné – dejme tomu instituce jako
„organizovaný zločin“ (a pro některé např. i NGO).
V dobrých institucích je pak přítomna dobrá moc, moc
prospěšná demokratickému uspořádání státu a ve špatných
tedy ta neprospěšná. Ve prospěšných institucích je moc
bezpečná a pokojná (dělitelná), v institucích druhých pak ta
nebezpečná. Jedná se o prosté obrácení perspektivy –
8
demokracie není považována politiky za prostředek, ale (snad
institucionální) cíl.
Instituce je totiž tím, co konzervuje „hodnoty“ (dobré
a špatné, etablované a neetablované) – „Společenské instituce
– politické strany, odbory, vlády, sociální služby atd. – se
stávají konzervátory sociální skutečnosti, která stále méně
existuje. Zatímco představy o životě třídy, rodiny, profese,
ženy a muže ztrácejí reálný obsah a sílu vedoucí do
budoucnosti, jsou v ´protektorských institucích´
konzervovány a uplatňovány proti ´uchylujícím se´
vývojovým procesům a orientacím. Chybějící třídní vědomí
je znovu vštěpováno ve školících kurzech. Kmenové,
politicky ´bloudící´ voličstvo je apelováním na ´volební
demokracii´ vyzýváno k návratu. Od industriální společnosti,
konzervované v institucích a nechápající už svět, se odštěpuje
společnost za jejími hranicemi. Mohli bychom v Brechtově
duchu volně říci, že se stále víc a víc dostáváme do situace,
kdy se vlády mohou cítit nuceny volit za lid a organizace se
nevyhnou rozpouštění svých členů.“3 Dále U. Beck k tématu
institucí podotýká: „Nástup právního populismu v Evropě (a
ostatních světadílech) se vysvětluje jako reakce na absenci
jakékoli perspektivy vůči světu, jehož hranice a základy se
daly do pohybu. Neschopnost dominantních institucí a elit
tuto novou sociální skutečnost rozpoznat a produktivně
utvářet souvisí s povahou institucí a s historií jejich vzniku.
Vzešly ze světa, jenž odpovídal vůdčím idejím plné
zaměstnanosti, převahy politiky národního státu nad
národním hospodářstvím, fungujících hranic, jasných
teritoriálních suverenit a identit. Lze to názorně demonstrovat
na téměř každém klíčovém tématu, které lidi ´pálí´: kdo hlásá
tváří v tvář masové nezaměstnanosti a rychle se šířící
problematické zaměstnanosti ideály plné zaměstnanosti,

3 Beck U., Risiková společnost, Slon, Praha 2004, str. 157.
9
vysmívá se lidem. Kdo v zemích, v nichž průměrný počet
dětí poklesl na oněch zlověstných jedna celá tři desetiny
procenta, hlásá, že důchody jsou zajištěny, vysmívá se lidem.
Kdo tváří v tvář dramatickému poklesu příjmů z daní zisku
chválí globalizaci, která nadnárodním koncernům umožňuje
státy vzájemně obehrávat a neplatit žádné daně, vysmívá se
lidem. Kdo tváří v tvář konfliktům, do nichž se dostaly
etnicky pluralitní společnosti, káže ideály multikulturní lásky
k cizincům, vysmívá se lidem. Kdo ve století probíhajících
nebo hrozících katastrof životního prostředí a zamořování
potravin tvrdí, že technika a průmysl řeší následné problémy,
které sama technika a průmysl vytváří, vysmívá se lidem.“4

Rozdělení moci na triádu. Dokonce i afirmativní
společenské vědy (a ne neprávem a ne náhodou bylo a je
např. politologii vytýkáno – alespoň některým jejím
odvětvím, že je právě takovouto přitakávací vědou5) si
vystačí v tomto pohodlí – věda je přece objektivní, a to zvlášť
objektivní, když se o objektivitě hovoří co nejčastěji a vědec
se nemusí znepokojovat nějakými podivnými a z vědy, která
ho ve své objektivitě obklopuje vyloučenými „filosofy.“ Co
tedy lépe může moc postihovat nežli vědecká objektivita.
V tomto je inspirativní např. roztřídění Organizace spojených
národů pro výchovu, vědu a kulturu UNESCO, která
roztřiďuje politickou vědu následovně (r. 1948):

1. Politická teorie

4 Beck U., Moc a protiváha moci v globálním věku, Slon, Praha 2007, str.
11.
5 Viz např. Cabada L., Kubát M. a kol., ˇÚvod do studia politické vědy,
Eurolex Bohemia, Praha 2002, str. 21., srov. Stammen T., Berg-Schlosser
D., Úvod do politické vědy, ISE, Praha 2000, str. 17., srov. Sloterdijk P.,
na jedné lodi, Votobia, Olomouc 1997: „Tak jako každý školák ví, že
Napoleon byl pomatenec, který se za Napoleona považoval, tak by
politologové po Castoriadisovi, Claessensovi a Luhmannovi měli vědět,
že společnosti jsou společnostmi dotud, dokud si úspěšně namlouvají, že
společnostmi jsou.“

10