Hudební aktivity náboženských korporací na Moravě

228 Pages·2008·1.54 MB·Czech

by  Šárka Maňasová

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity

Ústav hudební vědy

Vladimír Maňas

Hudební aktivity
náboženských korporací
na Moravě v raném novověku

Dizertační práce

Školitel: prof. PhDr. Rudolf Pečman, DrSc.

Brno 2008
Prohlašuji, že jsem svou dizertační práci vypracoval
samostatně pouze s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne 30. ledna 2008
Mé poděkování náleží nejbližším, učitelům, kolegům. Za cenné konzultace děkuji (sine
titulo) Janě Perutkové, Marii Škarpové, Kataríně Chmelinové, Jitce Padrnosové, Kristýně
Bobákové, Janě Spáčilové, Jiřímu Sehnalovi, Rupertu Klieberovi, Miloši Štědroňovi, Davidu
R. Holetonovi, Barrymu F. H. Grahamovi, Jiřímu Mikulcovi, Stanislavu Tesařovi, Tomáši
Slavickému, Andreasovi Kröperovi, Martinu Horynovi, Janu Baťovi a Josefu Šebestovi, Petru
Hlaváčkovi, Janu Kvapilovi, Michaelu Pospíšilovi, Janu Turkovi, Pavlu Pumprovi, Tomáši
Malému a mému nejbližšímu spolupracovníkovi Zdeňku Orlitovi.
Děkuji vedoucímu práce Rudolfu Pečmanovi za jeho stálou podporu.
Výzkumnou činnost mi výrazně usnadnila finanční podpora Vzdělávací nadace Jana Husa,
Program rektora Masarykovy univerzity a tříměsíční badatelské stipendium rakouského
ministerstva školství ve Vídni v rámci programu Aktion. Děkuji proto dotyčným institucím.
V některých archivech a knihovnách jsem se setkal se vzácnými lidmi, kteří často
usměrnili mé bádání. Děkuji takto alespoň bývalým kolegům v Oddělení rukopisů a starých
tisků Moravské zemské knihovny a Ludmile Němcové, knihovnici domovského ústavu.
Za přečtení textu jsem zvlášť zavázán Petru Hlaváčkovi, Karolíně Tomšové, Matěji
Hollanovi a Janě Jančíkové.
ÚVOD 1
1. LITTERATI: TI, KTEŘÍ ČTOU – STOJÍ – ZPÍVAJÍ 5
1. 1 Literáti jako (lokální) intelektuální elita 5
1. 2 Literátské bratrstvo jako součást městské society 10
2. ČLENOVÉ BRATRSTEV JAKO „DISCIPLINOVANÍ“ 13
2. 1 Koncepty 13
2. 2 Problematika náboženské disciplíny, mechanismy disciplinace v náboženské
korporaci 17
2. 2. 1 Disciplína v prostředí pozdně středověkých bratrstev a její kontinuita
do počátku 17. století 19
2. 2. 2 Od pozdně středověkých katolických korporací k barokním náboženským
bratrstvům – změna disciplíny 25
3. STAV BÁDÁNÍ 27
3. 1 Obraty diskurzu? 27
3. 2 Regionální paralely: Itálie, Slezsko, německé země, Horní Uhry 28
3. 3 Morava: starší bádání a pramenná základna 33
4. HISTORICKÝ PŘEHLED PROBLEMATIKY LITERÁTSKÝCH BRATRSTEV NA MORAVĚ 36
4. 1 Počátky 37
4. 2 Doba konfesního rozdělení 40
4. 3 „Proměna v Náboženství“ – pobělohorská epocha do zrušení náboženských
bratrstev Josefem II. 52
4. 4 Živoření? – Literátská bratrstva od konce 18. do počátku 20. století 57
5. BRATRSTVA JAKO KORPORATIVNÍ INSTITUCE A INDIVIDUALIZOVANÁ SMRT 61
6. HUDEBNÍ PRAXE LITERÁTSKÝCH BRATRSTEV 70
6. 1 Literátská bratrstva jako nepostradatelná hudební instituce? 70
6. 2 Provozovací pokyny 74
6. 2. 1 Kantor, řízení sboru a obedience 74
6. 2. 2 Literátský repertoár podle stanov 78
6. 2. 3 Počet zpívajících literátů 78
6. 3 Význam duchovního zpěvu a vernakulárního zvláště 80
6. 4 Píseň jako konfesionalizační médium, role literátů 83
7. HUDEBNÍ PRAMENY LITERÁTSKÝCH BRATRSTEV 86
7. 1 Předbělohorské období 86
7. 1. 1 Rukopisy literátského bratrstva v Dačicích – ojedinělé prameny na Moravě: 86
7. 1. 2 Literátský repertoár v inventářích chrámových hudebnin? 88
7. 1. 3 Tištěné kancionály období „konfesní polarizace“ 90
7. 1. 3. 1 Kancionál Jana Rozenpluta (Olomouc 1601) 90
7. 1. 3. 2 Kancionál Tobiáše Závorky 92
7. 1. 4 Dubia 95
7. 2 Prameny duchovní písně na pobělohorské Moravě a literátská bratrstva 98
8. HUDEBNÍ AKTIVITY NÁBOŽENSKÝCH BRATRSTEV NA MORAVĚ V OBDOBÍ BAROKA 102
8. 1 Souhrn staršího bádání 104
8. 2 Náboženská bratrstva na Moravě a jejich hudební aktivity 107
8. 2. 1 Příručky náboženských bratrstev s písňovými oddíly a další tisky 107
8. 2. 2 Výdaje náboženských bratrstev profesionálním hudebníkům 115
8. 2. 2. 1 Brno 116
8. 2. 2. 2 Jaroměřice u Jevíčka 118
8. 2. 2. 3 Příbor 119
8. 3 Mariánské družiny a hudba: neznámé prameny, souvislosti
a stratifikace hudebních aktivit 123
8. 3. 1 Duchovní píseň v mateřském jazyce 124
8. 3. 2 Cantiones 133
8. 3. 3 Figurální produkce 135
8. 3. 4 Procesí 138
8. 3. 5 Meditace a melodramata 140
8. 4 Závěr 143
9. „ČECHOVÉ MILOVNÍCI ZPĚVŮ“ ANEB STRATEGICKY K TRADICI A ZASE ZPÁTKY 145
9. 1 Arnošt z Pardubic a jeho doba – zdánlivě neodůvodněná tradice 147
9. 2 Tradice jako mýtus 164
9. 3 Místo závěru 171
ZÁVĚR 178
SOUPIS PRAMENŮ A LITERATURY 182
SHRNUTÍ 209
ZUSAMMENFASSUNG 213
SUMMARY 218
SEZNAM PŘÍLOH 222
ÚVOD

Podobně mohou kulturní historici užitečně definovat sami sebe ne ve smyslu zvláštní oblasti nebo „pole“ působnosti,
jako je umění, literatura nebo hudba, ale spíše charakteristickým zájmem o hodnoty a symboly, kdekoli je možné je
nalézt, v každodenním životě prostých lidí stejně jako ve zvláštním chování elit.
(BURKE 2005: 27)

Peter Burke definuje kulturu jako „systém sdílených významů, postojů a hodnot
a symbolických forem (chování, předmětů), jimiž jsou vyjádřeny nebo ztělesněny“ (BURKE
2005: 15). Právě skrze toto pojetí kultury je možné sledovat laické náboženské korporace,
které se vyskytovaly a vyskytují v různých místech západního křesťanství, v různých
epochách, a jež spojuje důraz na duchovní píseň. Pobožné zpívání v mateřském jazyce má
nejen pro samotné korporace, ale i pro jejich okolí tak velký význam, že se nějakým
způsobem může odrážet přímo v názvu, jako v případě severoitalských laudesi nebo
středoevropských literátských bratrstev.
Tyto korporace jsou vázané na městské prostředí, na sociální skupiny řemeslníků
a rolníků. Hrají v nich roli také duchovní, případně i laičtí vzdělanci příslušné lokality. Hovoří-
li Burke o lidové kultuře jako kultuře neelitní, jde právě o tento případ (BURKE 2005: 15).
Zároveň v horizontu konkrétní lokality může měšťanská korporace reprezentovat elitní
vrstvu kultury. Mezi postoje příslušníků této kultury patří důraz na náboženskou gramotnost
laiků, jejich uplatnění v církvi, horlivost, (kulturní) mecenát, což se odráží mimo jiné také
v duchovním zpěvu jako v jedné z nejvíce viditelných (viz níže) a slyšitelných aktivit.
Problematikou literátských bratrstev se zabývám v širším kontextu náboženských
korporací na Moravě v raném novověku. Takto bylo možné se opřít o již existující studie
z jiných regionů, především o práce Hany Pátkové a Jiřího Mikulce. Tento přístup má své
limity i přednosti. Zabývám se primárně archiváliemi, nikoli samotnými hudebními prameny.
Můj výzkum tak má spíše extenzivní charakter, spočívá především ve vyhledávání dobových
zpráv a pro jejich velké množství často nezbývá prostor na jejich náležité zhodnocení.
Z metodologického hlediska se tak v rámci práce mísí snaha „shrnout vše“ s novodobými
historiografickými koncepty (sociální disciplinace, konfesionalizace) a přístupy (mikrohistorie,
historická antropologie).
Detailní topografický koncept představuje Příloha č. 1: Dokumentace. V tomto rozsáhlém
textu jsem vyšel z více než sto let staré koncepce Karla Konráda a pokusil se navázat na jeho
pasáže o moravských literátských bratrstvech jejich prostým rozšířením o nové informace.
Tato část není primárně určena ke kontinuálnímu čtení, spíše je pojata jako databáze údajů
1
o literátských bratrstvech v jednotlivých lokalitách. Sepsání Dokumentace víceméně
předcházelo vzniku vlastní stati o literátských bratrstvech na Moravě, a proto je nutné chápat
vztah mezi touto přílohou a vlastním textem jako komplementární pasáže – analytickou
a syntetickou.
Především kvůli přehlednosti jsem si dovolil v hlavním textu zpravidla neodkazovat
na prameny citované v rámci Dokumentace. Jinak jsou odkazy na primární prameny uvedeny
v poznámkách; odkazy na sekundární literaturu se ve zkrácené podobě objevují přímo v textu,
plný titul je uveden v bibliografii.
Stanovy literátských bratrstev jsou zpřístupněny in extenso v Příloze č. 2, bez ohledu
na to, zda se jedná o dosud neznámé texty, nebo již dříve editované regule. Z tohoto důvodu
je celá dizertace značně rozkolísaná v přepisu dobových textů. Zatímco v případě latiny a
němčiny důsledně transliteruji, u většiny českých textů jsem se přiklonil k transkripci podle
víceméně soudobého úzu, což odpovídá i přístupu většiny starších badatelů. Z hlediska
(hudební) historiografie je snad tento přístup omluvitelný, v rámci této práce je primární
obsah citovaných textů, nikoli jejich forma.

Je už v povaze hypotézy, že jakmile ji člověk pojme, všechno ona obrátí v svou potravu; od první chvíle početí
mohutní pak vším, co člověk vidí, slyší, čte nebo vyrozumívá. To je důležité.
(Laurence Sterne, Život a názory blahorodného pana Tristrama Shandyho, Kniha II, kap. 19;
přeložil Aloys Skoumal, Praha 1985, s. 127.)

Původní záměr práce, totiž sesbírat co největší množství údajů k dosud nepříliš
reflektované problematice literátských bratrstev, se v průběhu zhruba pětiletého výzkumu
příliš nezměnil. Stále považuji za nejdůležitější část práce přílohu č. 1 (DOKUMENTACE),
topograficky pojatý soupis a vyhodnocení dosud známých údajů k dané problematice.
Syntetizující pohled na danou tematiku pak představuje především HISTORICKÝ PŘEHLED
a dvě menší kapitoly HUDEBNÍ PRAXE a HUDEBNÍ PRAMENY, kterými jsem se pokusil uplatnit
onen muzikologický aspekt dané problematiky.
Od doby, kdy jsem prostřednictvím práce o Bohuslavu Balbínovi objevil výše uvedený
citát Laurence Sterna (KUČERA – RAK 1983), jsem si stále intenzivněji uvědomoval, že mou
práci formuje více faktorů než jen vlastní myšlení a nalezené prameny. Odhlédnu-li od jazyka,
vlastního podvědomí a postojů, které výslednou práci ovlivňují více, než jsem ochotný si
připustit, pak je to právě hypotéza, která má na výsledné podobě textu největší podíl.
Má hypotéza má podobu draka s několika hlavami. Předně, aniž by se mi podařilo cokoli
jednoznačně prokázat, zůstávám v zajetí hypotézy o středověkém původu literátských
2
bratrstev. Ačkoli se v Čechách i na Moravě objevují až na sklonku 15. století, doklady o jejich
existenci z prostředí dnešního Polska a vnímání starobylosti českých literátských kůrů už
v 16. století mne v tomto názoru utvrzují.
Druhou dračí hlavu představuje tradiční pojetí duchovního zpěvu v mateřském jazyce.
Aniž bych se dané problematice důkladněji věnoval, vnímám Zdeňka Nejedlého a jeho názory
na téměř výhradní spojení vernakulárního zpěvu (zpěvu v mateřském jazyce) s husitským
hnutím spíše za příklad ideového uvíznutí v rámci jednoho z tradičních výkladů o původu
českého duchovního zpěvu. Za daleko podstatnější však považuji hypotézu o roli
vernakulární duchovní písně v rámci katolické reformy. Mezi jezuitské strategie patřilo kromě
záměrného obnovování literátských kůrů jako sdružení intenzivněji disciplinovaných věřících
a jednoznačné podpory duchovního zpěvu (v některých případech odporující závěrům
Tridentina) také jeden „kousek“, hodný kouzelníka. Jezuité zdůrazňovali oddanost Čechů
duchovní písni v celé křesťanské existenci národa. Tímto způsobem tak mohli představit
české země a jejich obyvatele jako pouhé oběti cizího, importovaného kacířství: právě oni
„pikarti“ a jiní sektáři zneužili české oddanosti ke zpěvu a do písní přimíchali svůj kacířský
jed. Stejným způsobem pak v 17. století právě jezuité vraceli národ na cestu „pravé víry“.
Prostřednictvím nových zpěvníků s „očištěným“ a pečlivě vybraným repertoárem,
prostřednictvím vymáhání nekatolických kancionálů. Tento boj však probíhal i na literárním
poli. Oddanost Čechů ke zpěvu zdůrazňoval Jan Tanner i Bohuslav Balbín, především
prostřednictvím životopisu Arnošta z Pardubic. Tímto způsobem se šířilo pojetí Čechů jako
milovníků zpěvů (viz stejnojmenná závěrečná kapitola).
Zbývá poslední dračí hlava. Sarkasticky se ušklibuje nad nacionalistickými konstrukcemi
o jedinečnosti literátských bratrstev (ve smyslu nejdůležitějších hudebních institucí českých
zemí a zároveň pěstitelů utlačovaného mateřského jazyka). Toto dlouhotrvající zaujetí
pro jeden národní mýtus vedlo k přeceňování významu literátských bratrstev jako typu
hudební instituce. Daná problematika zůstávala dlouho téměř výhradní doménou hudební
vědy. Jenže muzikologové zpravidla prodlévají u „svého pole“ výzkumu. Dodnes tak zůstává
nedoceněn význam literátských bratrstev jako náboženských korporací v dané lokalitě
(s tímto se pokouším alespoň částečně vypořádat v kapitole BRATRSTVA JAKO KORPORATIVNÍ
INSTITUCE), podobně jako „běžná“ náboženská bratrstva (ta, která nejsou zvána literátská)
zůstávají mimo zorné pole muzikologů, navzdory tomu, že i tyto konfraternity zasahovaly
také do oné hudební sféry dobové kultury (viz HUDEBNÍ AKTIVITY NÁBOŽENSKÝCH
BRATRSTEV). Přirozeně nikoli ve smyslu autonomního hudebního díla, ale především v rámci
náboženského života a jeho projevů. Tedy – zdůrazňuji význam literátských bratrstev
3
především jako typu náboženské korporace, na což se často zapomíná, zatímco na druhou
stranu se domnívám, že v hudební sféře raného novověku neměla literátská bratrstva
(v moravském kontextu!) zdaleka takový význam, jaký se jim tradičně připisuje.
Tímto způsobem jsem snad alespoň naznačil možný způsob orientace v předkládané
práci. Zůstanu-li u představy hypotézy jako mnohohlavé saně, pak si její hlavy představuji
jako potenciální klubko: navzájem se zaplétají, jsou přímo vedle sebe nebo je dělí vzdálenost
několika jiných hlav. Zápas s každou hlavou zvlášť je tudíž nezbytný (a náročný).

4
1. LITTERATI: TI, KTEŘÍ ČTOU – STOJÍ – ZPÍVAJÍ

Jiří Fukač definoval literátská bratrstva jako „laické organizace, které působily
při chrámech a zpravidla plnily i funkci kostelních pěveckých sborů“ (FUKAČ 1997a: 518).
Významně tím rozšířil tradiční chápání literátů ve smyslu laických chrámových sborů.1
Fukačova definice svědčí o tom, že si byl vědom jejich víceúčelovosti. Použil zastřešujícího
termínu „laické organizace“: jednalo se ovšem o organizace typu náboženských sdružení
(bratrstev) s účastí laiků i osob duchovního stavu. Onen laický prvek je pro literátská bratrstva
sice typický, v původním středověkém významu však termín „litteratus“ mohl odkazovat
nejen k vlastní gramotnosti, a tudíž i k pěveckým schopnostem, ale také na příslušnost
k duchovnímu stavu, samozřejmě s předpokladem určité úrovně vzdělání.

1. 1 Literáti jako (lokální) intelektuální elita

Proměnlivost a tvárnost termínu literát nelze přejít. Peter Burke v jednom ze svých
posledních esejů sice v „přinejmenším středověkém“ horizontu jednoduše rozlišuje kulturu
literátů (duchovních!, znalých latiny) a laiků (obecný lid – vulgus, illiterati; BURKE 2006b: 57);
v podnětnější práci o lidové kultuře v raně novověké Evropě (1978, znovu 2001) však
vyzvedává „analýzu kreativního užití objektů“ (BURKE 2005: 24). Burke připomíná
francouzského historika Rogera Chartiera, podle nějž by historici měli studovat „specifické
způsoby, jimiž byly tyto objekty přivlastněny v konkrétních místech a dobách a konkrétními
skupinami“ (Burke 2005: 24). Podobně jistá skupina amerických historiků a antropologů
zdůrazňovala „různá užití a významy stejných objektů v různých kontextech“ (Burke 2005:
24). Ačkoli se citované pasáže vztahují k objektům, lze podobný přístup aplikovat
i na samotné termíny, jak to navrhl muzikolog Hans Heinrich Eggebrecht: „Nejlepšími
,definicemi‘ jednotlivých termínů jsou jejich dějiny“ (ŠTĚDROŇ – ŠLOSAR 2004: 5).
Michal Svatoš vykládá antonyma „litteratus“ – „illitteratus“ jako protiklad vzdělance,
člověka znalého latinského jazyka, a nevzdělaného (SVATOŠ 2002: 270). Význam latiny jako
sakrálního jazyka, „garanta věroučné jednoty“, zdůrazňuje Aron Gurevič. Podle něj „být
gramotný“ znamenalo znalost latiny a připomíná již citované rozdělení „litterati“ –

1 Literáti v pojetí Zdeňka Nejedlého představovali „sbor vybraných zpěváků, ač ne kněží, asi po dnešním
způsobu zpěvu laiků na kůru. Vyvíjí se tím v husitském kostele ona střední instituce, jež prostředkuje mezi
knězem, zpívajícím liturgicky, a zpěvu málo znalým lidem, v čemž můžeme spatřovati pravý kořen pozdějších
literátských bratrstev. Jsou to počátky zpěvu na kůru v dnešním, ne středověkém lit. smyslu“ (NEJEDLÝ 1913:
478).
5