Historie československé armády (1932–1939)

161 Pages·2007·12.465 MB·Czech

by  Karel Straka

3 HHHistorie československé armády 3
Y
D
Á
Karel Straka
M
R
A
É
K ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA,
S
N
E
V
O PILÍŘ OBRANY STÁTU
L
S
O
K
S Z LET 1932–1939
E
Č
E
I
R
O
T
S
I
H
R
F
9
VOJENSKÝ ÚSTŘEDNÍ 3
ARCHIV
9
1
–
2
3
9
1
R
F
ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA,
PILÍŘ OBRANY STÁTU
Z LET 1932–1939

3
VOJENSKÝ HISTORICKÝ ÚSTAV

Historie československé armády

Karel Straka
ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA,
PILÍŘ OBRANY STÁTU
Z LET 1932–1939
Ministerstvo obrany České republiky
Praha 2007
Kapitola 1
© Ministerstvo obrany České republiky – AVIS, únor 2007
ISBN 978-80-7278-376-2
Úvodem
Mír ve světě byl od počátku 30. let oslabován soustavným tlakem násilných
ideologií a revizionizmu, který si kladl za cíl zvrátit smlouvy, dohody, vojensko-
-politické aliance a bezpečnostní záruky, na nichž byly založeny mezinárodní vztahy
po skončení 1. světové války. Zničující následky světové hospodářské krize zvlášť
citelně poznamenaly politický vývoj v Evropě, kde se situace mimořádně silně zhoršila,
když složitý vnitropolitický vývoj v Německu vyústil v uchopení moci nacisty. Před
sousedy Německa se začala otevírat zlověstná perspektiva přímého ohrožení. Z hlediska
mezinárodních vztahů Československo spoléhalo na smluvní vazby se spojenci,
ale jen o ně svou obranu opírat nemohlo. Vedle aliancí potřebovalo i dobře připravenou
armádu.
Tato kniha zobrazuje podmínky a podstatné momenty výstavby československé
armády z let 1932–1939. Na rozdíl od řady jiných titulů její těžiště netvoří kritický
rok 1938, v němž čs. armáda vyspěla do nejvýraznějšího stadia svého meziválečného
vývoje. Začátek výkladu nebyl situován ani do tradičně užívané poloviny 30. let. Řada
nanejvýš významných projektů právě tehdy vstupovala do své realizační fáze; přípravy
k tomu se však uskutečnily již během několika předcházejících let.
Historiografi e, zasvěcená vývoji armády v systému obrany státu, se období
před rokem 1938 soustavněji nevěnovala, a přitom došlo ve vymezeném časovém
úseku k mimořádnému dějinnému procesu. Z armády, jejíž stav v mnohých
ohledech neodpovídal potřebám doby, se za několik let vyvinula síla, která se stala
neopomenutelným faktorem v úvahách evropských stratégů.
Při tvorbě tohoto díla jsem se proto nemohl spokojit s pouhým popisným přístupem.
Samotná deskripce by totiž nedovolila objasnit smysl a souvislosti důležitých jevů.
Bránila by také interpretaci výsledků úsilí směřujícího ve 30. letech k povznesení
celkové úrovně armády jako pilíře systému obrany státu. Určující byla tedy orien tace na
důležité faktory, které rozhodovaly o československém válečném plánu a o prioritách
mírové výstavby armády. Tím je zdůvodněn fakt, že je v textu na mnohých místech
zmiňována Nejvyšší rada obrany státu, Ministerstvo národní obrany a jeho Hlavní štáb.
Bez poznání výsledků jejich práce nelze uspokojivě poznávat nižší vrstvy problematiky.
Tento autorský přístup odpovídá ve světě uznávaným a stále zdokonalovaným metodám
výzkumu historických stránek vojenství jako důležité součásti širšího dějinného proudu.
Na tomto místě považuji za vhodné poděkovat lidem, na které jsem se s důvěrou obracel
v době tvorby této knihy. Jsou jimi: Vladimír Francev, Mgr. Tomáš Jakl,
Radko Janata, plk. Mgr. Aleš Knížek, Mgr. Ilona Krbcová, PhDr. Jaroslav Láník, CSc.,
Josef Novotný, Mgr. Michal Polívka, PhDr. Jiří Rajlich, kpt. Ing. Robert Speychal,
pplk. PhDr. Eduard Stehlík, Mgr. Jan Šach ml., Mgr. Jan Šach st., Mgr. Pavel Šimůnek
a PhDr. Zdeněk Vimmer. Můj dík dále patří pracovníkům knihovny Vojenského
historického ústavu Praha a badatelen Vojenského ústředního archivu – Vojenského
historického archivu Praha, Národního archivu Praha a Archivu Kanceláře prezidenta
republiky.
PhDr. Karel Straka
ČÁST I.
1932
1935
MÍR BEZ PERSPEKTIV
Československá republika, armáda
a strategická situace v Evropě
na počátku krize světového míru
v letech 1932–1935
Kapitola 1
Naděje Na počátku roku 1932 svět s nadějí očekával, že výsledky nadcházející me-
zinárodní odzbrojovací konference v Ženevě zaručí budoucnost bez válečných
hrůz. Poslední válečný světový konfl ikt byl v té době stále ještě v živé paměti.
a zklamání Od závěrečných výstřelů války uplynulo pouhých třináct let míru. Krvavé rány
po ztrátách téměř devíti a půl milionu životů se ještě nezacelily.
Ženevská rokování byla slavnostně zahájena 2. února 1932 za účasti dele-
gátů padesáti čtyř zemí. Poprvé od časů pařížské mírové konference se sešlo
tak početné a reprezentativní shromáždění předsedů vlád a ministrů zahraničních
Mezinárodní
věcí, doprovázených týmy politických, vojenských i hospodářských odborníků.
Prvnímu konferenčnímu zasedání předcházela činnost přípravné komise, kterou
odzbrojovací
v roce 1925 ustanovila Společnost národů (SN). Komise připravovala politické
a technické podklady pro mezinárodní odzbrojovací fórum. Zmíněné kolegium
konference v Ženevě
se sice scházelo od roku 1926, ale opravdu efektivní výchozí základ pro kon-
kretizaci podmínek světového odzbrojení do počátku roku 1932 vytvořen nebyl.
Dne 9. prosince 1931 sice vznikl návrh odzbrojovací konvence, který se dotýkal
početního stavu armád, délky vojenské služby, pozemní, letecké a námořní vý-
zbroje, bojových chemických látek i kontrolních mechanizmů, ale disharmonie
jejího obsahu zakládala mnoho problémů. Zájmy mocností mohly být uvedeny
v soulad jen velmi těžko. Ženevské fórum začalo v únoru 1932 jednat bez tolik
potřebné, obecně přijatelné vize. Nadnárodní zájmy mírového soužití tedy ani
nestačily vyzrát vedle egoistických potřeb velmocí.
Odzbrojovací jednání se rozvíjela ve zvláštní atmosféře. Na Dálném východě
probíhala již od září 1931 dravá expanze císařského Japonska, které vrhlo své ar-
mády proti Číně. Během února 1932 japonští agresoři zaznamenali první úspěch
svého krvavého tažení, když dovršili okupaci Mandžuska, jež se stalo 18. února
1932 jejich vazalem. Krvavý nástup císařských vojsk vedl v následujícím období
do mnoha dalších oblastí severní Číny a vnitřního Mongolska. Svět začal pozná-
vat tvář moderní války, poznamenanou masovým nasazením účinných zbraňo-
vých prostředků na zemi i ve vzduchu.
V Ženevě se zatím dostávala do stále ostřejšího střetu dvě výrazná témata,
která svým ohlasem vynikala nad jiné problémy. Francouzská delegace přednes-
la plán, spočívající v podřízení ofenzivních bojových prostředků armád zúčast-
něných států pod centrální pravomoc Společnosti národů a ve vytvoření nadná-
rodní evropské armády. Druhý kontroverzní námět vyjádřili zástupci německé
Výmarské republiky, kteří se pro svou zem dožadovali rovnoprávnosti ve zbro-
jení (Gleichberechtigung). Požadavky německé delegace vlastně nezněly zasvě-
Versailleská mírová smlouva dovolovala Německu
udržovat armádu pouze o síle 100 000 mužů.
Přes mnohá další omezení se v Reichswehru
zachovávala vysoká bojová morálka a víra,
že Německo jednou obnoví vojenský potenciál,
odpovídající jeho mocenské pozici.
Na snímku pochod vlajkové roty při příležitosti
oslav 85. narozenin říšského prezidenta
Paula von Hindenburga 2. října 1932.
Část čs. delegace na konferenci o odzbrojení
v Ženevě (zleva): pplk.gšt. Jan Němeček,
brig.gen. Alois Eliáš, pplk.gšt. Oldřich Farský,
pplk.let. Jaroslav Plass a legační rada
Karel Trpák.
8
Naděje a zklamání
Plenární zasedání Společnosti národů v Ženevě – v těchto prostorech se během konference o odzbrojení v letech 1932–1934 uskutečňoval
politicko-diplomatický zápas o kolektivní bezpečnost ve světě.
ceným činitelům nově. Zástupci Německa nastolovali ideu rovno-
právnosti v otázkách zbrojení již v kolegiu přípravné komise během
druhé poloviny 20. let. Berlínští vyslanci oživovali toto téma při ne-
jedné příležitosti pod záminkou, jež spočívala v myšlence, že rov-
nost mezi státy sdruženými ve Společnosti národů nastane až tehdy,
když si státy budou rovny v oblasti zbrojení.
Berlín nezapomněl na svou velmocenskou minulost a velice ne-
libě nesl, že pro dosažení více či méně skrývaných revizionistic-
kých cílů postrádá potřebné nástroje. Paříž s německým revizioniz-
mem počítala, a proto byla ochotna eventuálně odsouhlasit právo
Německa na rovnost ve zbrojení jen pod podmínkou, že mu bude ne-
zbytně předcházet vznik obecného bezpečnostního systému. Tento
francouzský přístup ale náležel spíše do sféry diplomatické taktiky;
Paříž si ve skutečnosti nikdy nepřála mít ve svém sousedství ozbro-
jené Německo. Historická zkušenost, umocněná prožitkem světové
války, důrazně varovala. Zpravodajské orgány kromě toho získávaly
pro pařížské ústředí nepřeberné množství poznatků o tajném němec-
kém zbrojení.
Mezinárodní ženevské setkání během pozdní zimy a jara 1932
získalo podobu neplodné řady monologů státních delegací. Idea
obecného odzbrojení se rozplynula v nekonečných sporech, mezi ni-
miž dominovaly německé požadavky. Berlín nebyl ochoten ustoupit
ze svých stanovisek. Německá vláda riskovala již v roce 1932 mezi-
národní izolaci kvůli komplikovaným a vleklým sporům při jedná-
ních v Ženevě. Soustavný zájem Berlína o rovnoprávnost ve zbroj-
ní výrobě vyvěral z dlouhodobé snahy po dalekosáhlých revizních
zásazích do versailleského systému.
V odborných vojenských otázkách se ministr zahraničních věcí
dr. E. Beneš opíral o konzultace s brig.gen. Aloisem Eliášem,
n n n jenž působil jako jeho poradce. Snímek vznikl během jednání
konference o odzbrojení v Ženevě.
9