Andrzej Sapkowski Povídky

78 Pages·2004·0.54 MB·Czech

Andrzej Sapkowski

Povídky
- 1 -
Dítě překvapení

Povídka vypráví o zaklínači Vesemirovi, který na své cestě svě-
tem potká velkou lásku. Vypráví o ději před povídkami Andrzeje
Sapkowského.

I.
Tu ceduli uviděl hned, když vyjel z lesa. Byla tady křižovatka s
rozcestím na západ, směrem odkud přijel, na sever a na jih.
Cedule byla umístěna pod ukazateli a stálo na ní: „Na hřbitově
řádí netvor. Kdo ho zabije, dostane 100 zlatých Novigradských ko-
run.“ Podepsán byl starosta vesnice Oblouk, Vincek Podest.
„Nu což,“ pomyslel si, „peníze by se hodily. A docela rád bych
konečně přespal někde v suchu a teplu.“
V poslední době bylo stále zataženo, foukal studený podzimní
vítr a drobně mrholilo. Oblohou se honila těžká dešťová mračna.
Obrátil koně směrem na sever a rozjel se k vesnici. Neujel ani míli,
když těžké mraky povolily a začalo hustě pršet. Pobídl koně k rych-
lejšímu klusu a za necelou půlhodinu dorazil úplně promoklý do ma-
lé vísky, které vévodil starý zřícený oblouk z kamene. Na chvíli za-
uvažoval, k čemu ten oblouk kdysi byl, ale pak se rozhodl, že to zjistí
jindy, zavedl koně do stáje, odstrojil ho a do sucha vytřel. Všiml si
ovsa nachystaného zřejmě pro takové příležitosti a nasypal ho do
žlabu. Vyšel ze stájí a zapadl do jediné osvětlené budovy, která, jak
správně usoudil, byla zdejší hospodou.
V hospodě bylo příjemně teplo a z kuchyně se linula lákavá vů-
ně uzené pečeně. Okamžitě si uvědomil, že ty divné zvuky vydává
opravdu jeho žaludek a že už docela dlouho nejedl. Nebylo tu moc
obsazených stolů, a tak si vybral jeden v rohu stranou od ostatních a
usadil se. Téměř vzápětí se přišoural tlustý hospodský, utíraje si
mastné ruce do špinavé zástěry, a zeptal se ho, co si dá.
Příchozí si objednal celý džbán piva a na doporučení hostinské-
ho a svého vlastního prázdného žaludku uzenou kýtu, chléb a hra-
- 2 -
chovou polévku. Pozorně sledoval ostatní muže v hospodě a neunikl
mu jejich pohled na meč, který spatřili, když si dával mokrý plášť na
vysušení ke krbu. Všiml si, jak hospodský, když mu přinesl jídlo,
vyvalil oči na jeho medailon, který měl pověšený kolem krku. V du-
chu se usmál, když okamžitě po tom, co dal jídlo na stůl, tlouštík
chvátal k jednomu stolu u kterého seděla pětice mužů a cosi jim hor-
livě šeptal. Začal jíst a po očku sledoval muže, jak mezi sebou tiše
rozmlouvají.
„Dám jim čas,“ uvažoval, „a když přijdou během jídla, je to tady
opravdu zlé a budu se snažit zvednout cenu. Jestli ale přijdou až po
jídle, budu muset jet ještě jinam, než si vydělám na tu krásnou kazaj-
ku ve městě. Stála 50 marek, a ten vydřiduch neslevil ani po tom, co
jsem si nenápadně poodhrnul plášť, aby dobře viděl můj meč. Ani
nemrkl, sketa.“
Ještě ani nedomyslel a už u jeho stolu stál malý prošedivělý muž
s dýmkou v ruce.
„Četli si ceduli, pane zaklínač?“ oslovil příchozího.
Zaklínač zvedl oči od jídla a podíval se na muže.
„Jakou ceduli?“
„Nedělají si z nás šoufky pane zaklínač, přece tu, co nabízí sto
zlatých za zabití netvora, co nás trápí.“
„Podobnou ceduli jsem četl pane,“ odtušil zaklínač, „ale stálo na
ní, že cena je sto dvacet zlatých.“
„Tolik nemůžeme nabídnout,“ rozhodil rukama muž, „úrody
jsme letos mnoho neprodali díky špatnému počasí a navíc nám vyho-
řela zimní zásoba.“
„Letos je špatný rok, pane zaklínač, špatný rok.“
„Kde je váš starosta?“ otázal se zaklínač.
„Oh, odpustí mi, pane zaklínač,“ zrudl muž, „já jsem starosta
Oblouku, Vincek Podest.“
„Nuže starosto pověz mi tedy co vás tu trápí, ale popořádku a
popravdě, žádné výmysly.“
„Zle je, pane zaklínač, věru zle,“ usedl starosta za stůl a začal
vyprávět.
- 3 -
II.
„Před měsícem šla mladá kovářova dcerka na hřbitov nad mat-
čin hrob poplakat. Kovář šel za chvílu za ňú a našel ju v bezvědomí
ležet u hrobu s ošklivou ránou na paži a prsou. Donesl děvenku do
chalupy, ránu jí vyčistil a ošetřil. Nemáme vědmu, pane zaklínač, tak
ju kovář sám kurýroval. Druhý den vypadalo, že bude lepší, aj sa
probrala, ale ku večeru jí cosi smradlavého začalo z rány vytékat,
dostala vysoké horečky a další den umřela. Kovář tvrdil, že jakýsi
stín viděl schovávat se za stromem, ale raději dcérenku dodom odne-
sl.“
„Tak, tak, pane zaklínač,“ začal mluvit i další muž, který se po-
sadil s ostatními posadil vedle starosty.
„A já myslím,“ pokračoval „že chybu zrobil, lebo přetáhnút bes-
tiju toporom přes hlavu měl a byl by klid!“
„Kušuj Venošu,“ uťal ho starosta, „kovář byl dobrý chlap a sta-
rost o děvuchu měl.“
„Byl?“ podivil se zaklínač. „Cožpak taky chytil otravu a
umřel?“
„Cosi horšího pane zaklínač,“ jal se znova vyprávět starosta.
„Děvenku jsme pochovali vedle matky. Hrob jsme svěcenou vodou,
co jsme měli, pak proti bestiji pokropili. Jenže na druhý den byl hrob
rozkopaný a tělo pryč. Kovář jak to viděl, s pláčem tu do hospody
přišel, ožral sa a potem do chalupy odešel. Na druhý den tu Jozek do
kovárny prasklé kolo nesl a našel chudáka oběšenýho. Báli jsme sa
kovářa pochovat na hřbitově tak jsme z dřeva hranicu naskládali a
tělo spálili. Od téj doby nikdo na hřbitov nevkročí a všeci sa temu
místu zdaleka vyhýbajú.“
„Kdy se to stalo?“zeptal se zaklínač.
„Dvě novoluní,“ odvětil starosta.
„Dva měsíce?“ divil se zaklínač „To se tu nikdo nezastavil a ne-
pokusil se netvora zabít?“
„Nebyl tu nikdo,“ dušovali se čtyři muži zároveň, pátý, stařík s
jedním zubem a vlasy jak stříbro, mlčel a mračil se.
„To še mně nelíbí chlapi,“ promluvil, „mělo by še mu to řéct!“
„Ale tato,“poplácal ho starosta po zádech, „daj si eště pivo a
nech pana zaklínača popřemýšlat!“
- 4 -
„Musíte ho omluvit, pane zaklínač, je už starý.“
Zaklínač mávl rukou, ale pohled ze starého muže jen tak nespus-
til.
„Fromine,“ zavolal starosta na hospodského „dones tu vašnosto-
vi eště jeden džbánek piva na naše úhrady. A najdeš mu světnicu na
dnešní noc.“
„Jak víte, že tady chci zůstat?“ podíval se zaklínač na starostu.
„Řekněte mi radši, jak ty rány vypadaly, ale popište je, jak nejlépe
umíte!“
„No, rána na paži vypadala jako odtržené maso, jako by ho ně-
kdo urval zubama, byly tam dokonce vidět i otisky. Na prsou měla
děvčica škrábance, od drápu asi. Ale ne moc hluboké, spíše dlouhé.“
Zaklínač pozorně poslouchal, pokyvoval hlavou a nakonec řekl:
„No starosto, děkuji za nabídnutý pokoj, rád se vyspím, ale ráno
pojedu dál.“
Starosta i všichni ostatní, kromě starého muže který se potutelně
uchechtával, zůstali jako zkoprnělí a hleděli na zaklínače. Ten si v
klidu dopil pivo, sebral plášť a odešel za hostinským do pokoje.
Pokoj byl malý a páchlo to tam po myších. Zaklínač počkal až
hostinský zmizí a ulehl na slamník. Nechtěl, aby viděli, jak moc je
unavený. Usnul, sotva zavřel oči.
III.
Ráno vstal brzy za svítání a sešel do šenku. Hospodský už byl
také vzhůru a začal topit v ohništi.
„Dobré ráno, pane zaklínač, kam tak brzo?“
„Odjíždím, zabal mi něco z té uzené kýty, co visí támhle, kou-
sek chleba, a řekni, co ti dlužím.“
„Nic, všechno zaplatil starosta,“ hostinský poskakoval kolem a
balil zaklínači jídlo.
„Říkal, že se za ním mají stavit, on se jim totiž postaral o koně.
Má ve vesnici ty nejlepší koně a největší stáje. Jejich koně odvedl
včera večer k sobě do stání.“
Zaklínači potemněl pohled, přímo nesnášel, když o jeho koně
pečoval někdo jiný než on sám. Věřil, že je to oboustranné.
„Ukaž mi, kde bydlí starosta,“ řekl hospodskému.
- 5 -
Ten mu ukázal bílé stavení na druhé straně náměstíčka. Zaklínač
se tam vydal. Cestou minul sýpky, až po okraj naplněné obilím.
„Tak je to vždycky,“ pomyslel si, „nasadí tu nejnižší cenu a
myslí si, že člověka obalamutí tím, že jsou chudší než kostelní myš.“
Došel až ke starostovu domku a zaklepal. Po chvíli se dveře ote-
vřely a ven vykoukla statná baculatá žena.
„Jdu si pro svého koně, hostinský mi řekl, že ho najdu tady,“
nedal jí zaklínač prostor ani k nadechnutí.
„Ale božínku, musejí mít hrozný hlad takhle po ránu,“ nevšíma-
la si jeho řečí žena, „zvu je na snídani, pane zaklínač, mám bílou
kávu a buchty plněné povidly.“
„Už jsem snídal,“ zalhal, ale věděl, že kdyby do toho nepřišel
starosta a nepřerušil by svou ženu, zakručelo by mu v žaludku, a tím
by jeho tvrdý pohled přišel vniveč.
„Nech nás být Marto,“ řekl starosta své ženě. Ta se na zaklínače
usmála a odcupitala dovnitř.
„Kde je můj kůň, starosto?“ zeptal se.
„Ale že mají krásného koně, pane zaklínač. Dovolil jsem si o něj
postarat, mám nejlepší koně široko daleko a rozumím jim. Nebojejí
se, u mě dostal i ten nejlepší oves.“
„Chci odjet starosto, nezdržuj mě.“
Starosta vyšel ven a dal se kolem domu do svých stájí.
„Opravdu chtějí odjet, pane zaklínač? Nerozmysleli si to přes
noc?“ ptal se starosta.
„Ne,“ zabručel zaklínač, když viděl všechny ty krásné koně ve
stáních. Opravdu musel uznat, že starosta své práci rozumí, a doufal,
že si jeho kůň příliš nezvykl.
„Prosíme je, pane zaklínač,“ změkl náhle starosta, „jsme ochotni
zaplatit stodvacet zlatých, jen nás toho netvora zbavějí.“
„Ludé majú strach, že netvor z hřbitova vyleze a všecky nás tu
pozabíjá. Všeci jsou v noci jak na trní a nemožú spát.“
„Toho, že netvor vyleze, se nemusíte bát, je to graveir, a ti se dr-
ží jen na hřbitovech a požírají mrtvoly. Jsem jen překvapen, že zaú-
točil na živého člověka ve dne, to se ještě, co si pamatuji, nestalo.“
„Proto ho nechtějí zabít pane zaklínač? Proto, že se ho bojí?“
- 6 -
„Ne starosto, proto ne,“ zasmál se zaklínač. „Co jsem kdy slyšel,
ještě žádný zaklínač neodešel od zakázky proto, že by se bál. Ale já,
starosto, odjíždím, protože jste mi neřekli všechno.“
Zaklínač vzal své sedlo, přehodil ho přes koně a začal se věno-
vat jeho zapínání, když v tom uslyšel jak za ním někdo vešel do stájí.
„Chytrý jsou, pane zaklínač, chytrý, jen co je pravda,“ začal
mluvit příchozí, v němž zaklínač poznal toho jednozubého staříka z
hospody.
„Říkal jsem ti, Vincku, že mu máte říct všecko. Takoví vašnosti
lež hned rozeznajú, a pak už s nima není žádná řeč. Jak teď spokojíš
ludí Vincku, no?“
Zaklínač se tázavě podíval na starostu, a ten celý rudý se začal
ošívat, načež spustil:
„Nesmějí se na nás zlobit pane zaklínač, máme…“
„Vesemir, starosto, jmenuji se Vesemir,“ uťal starostu zaklínač a
pokračoval: „Pokud mi tedy chceš ještě něco sdělit, můžeme si jít
sednout k tobě domů a udělat radost Martě tím, že zkusíme její, jistě
výborné, buchty.“
IV.
Za chvíli již Vesemir a starosta seděli za stolem, před nimi stála
káva a talíř plný čerstvě upečených buchet. Vesemir si jednu vzal a
vyzval starostu, ať povídá.
„Asi před čtrnácti dny k nám přijel jeden mladík. Říkal, že četl
ceduli a chce zabít netvora. Meč měl a tvrdil, že s ním umí i zachá-
zet. Tož jsme mu vysvětlili co nás trápí a on, že hned půjde na hřbi-
tov a porozhlédne se tam. Za chvílu přišel a říkal, že netvor asi spí, a
tak počká do večera, že prý vyleze. Večer jsme se tu shromáždili v
hospodě a čekali na tmu. Mladík si nasypal jakéhosi bílého prášku na
ruku a celý ho vysál nosem. Říkal, že je to medikament, který zlepšu-
je vidění v noci. Tož jsme ho nabádali, ať je opatrný, že netvor je asi
jedovatý. Za tmy vyšel ven a dal se na hřbitov. My jsem se tu zavřeli
a modlili jsme se k Bohu, ať ho ochrání a pomože mu. Čekali jsme
dost dluho, když tu náhle směrem od hřbitova k nám strašný ryk do-
lehl. Všeci jsme sa pokřižovali, mysleli jsme, že to sám ďábel zařval.
Slyšeli jsme volání o pomoc a skřeky jakési, to asi ta bestija řvala.
- 7 -
Vtom jeden z nas, už ani nevim kdo to byl, vyběhl ven a na zvon
začal zvonit jak pomatený. O chvílu už jsme neslyšeli řev bestije, ale
jen volání o pomoc, které sláblo, až skončilo docela. Celý zbytek
noci jsme jak na trní byli, že by bestija znovu nevylezla, ale nevylez-
la. Ráno jsme se šli podívat ku hřbitovu s kosami a vidlami, by na
nás bestija nemohla, a našli jsme mladíka v krvi a vlastních střevách
ležet mrtvého. Obě nohy neměl pane zaklínač, mnohým z nás se ža-
ludek z teho co jsme viděli obrátil, ale na trakař jsme ho naložili a
stejně jako kovářa spálili. Proto jsme jim nechtěli nic řéct, pane za-
klínač, by se teho nezalekli, neodjeli a nás tu v neštěstí nechali.“
Starosta dovyprávěl a s nadějí se podíval na zaklínače.
„Zbavějí nás toho bastarda?“
„Zbavím starosto, ale cena bude vyšší, stopadesát zlatých,“ po-
díval se Vesemir na starostu a zvedl obočí. Starosta ani nemrkl a jen
horlivě přikyvoval.
„Na ceně nezáleží, hlavní je, že budeme mít od netvora pokoj,“
rozkládal rukama starosta.
„Kdy vyrazejí?“
„V jednom měl ten nebohý mladík pravdu starosto,“ řekl Vese-
mir a vzal si další buchtu, „na graveira není třeba spěchat, objeví se
vždycky potom, co se setmí, ale ten váš asi bude hladový, protože
vychází i za světla. Počkám do večera, a pak se uvidí. Zatím se půjdu
podívat na hřbitov.“
V.
Na hřbitově to vypadalo přesně, tak jak si myslel. Polovina hro-
bů bylo rozhrabaných. Jediné co bylo zvláštní, bylo to, že vedle hro-
bů nebyly vidět žádné zbytky kostí. Nic, co by nasvědčovalo hodům
graveira. Jak věděl, graveiři milují morek a s chutí ho vysávají. Mají
pro to uzpůsobený dlouhý úzký jazyk. Jenže téměř jistou stopou jeho
přítomnosti jsou zbytky kostí, rozházené všude kolem. Tady tomu
tak nebylo. Objevil jich sice pár, ale to stále nic nepotvrzovalo.
Všiml si i temné skvrny na zemi, což jistě bývala krev onoho zdro-
govaného mladíka. Na hřbitově stál skoro uprostřed vykotlaný strom
a Vesemir usoudil, že ghúl, jestli je to ghúl, bude odpočívat zrovna
tady, určitě si zde vyhrabal i své doupě. Někteří ghúlové se usazovali
- 8 -
na dost dlouhou dobu na jednom místě, zvláště tam, kde měli dosta-
tek potravy. Opatrně, tiše našlapujíce se přiblížil ke stromu. A oprav-
du, všiml si, že dutina ve stromu je ze stran uhlazena, a poseta chlu-
py, jak se ghúl odíral, když prolézal. Nahlédl dovnitř a spatřil hlubo-
kou díru mírně se svažující směrem dolů. „Jistě si prohrabal chodbu
do nějakého starého hrobu,“ pomyslel si Vesemir. „Budu muset po-
čkat, až vyleze.“
VI.
Náhle něco uslyšel. Strnul uprostřed pohybu a pak se opatrně
odsunul od vstupu do ghúlova doupěte. Nepřicházelo to však zevnitř,
ale zpoza stromu. Tiše se odvalil stranou za náhrobek naproti stromu
a pak si dřepl. Kroky slyšel neustále, neslyšel ale sípění, tolik charak-
teristické pro všechny ghúly, ani jejich tiché skřeky. Bylo mu divné,
že necítil vibrovat svůj medailon. Odepnul si meč a neslyšně ho vy-
sunul z pochvy. Kroky byly blízko, příliš blízko, ale Vesemir byl ve
výhodnější pozici. To něco, co se pohybovalo, o něm dosud nevědě-
lo, a tak si byl jist, že pokud dobře využije moment překvapení, mohl
by vše skončit dobře mířeným sekem. Zvedl ze země kámen a hodil
ho pár kroků od místa kde slyšel kroky. Téměř okamžitě vykoukl na
opačné straně hrobu.
Vyběhl zpoza hrobu a uviděl postavu, jak se otáčí za zvukem
který vydal dopadnuvši kámen. Změnil polohu meče, aby postavě
neublížil, téměř na místě zabrzdil, odhodil meč na zem, přiskočil ze
zadu k postavě a jednou rukou ji sevřel do náruče. Druhou jí zakryl
ústa a zadusil tak výkřik zděšení. Podle jejích dlouhých hnědých vla-
sů poznal, že je to dívka, otočil ji tedy čelem k sobě.
„Nekřič, nic se ti nestane,“ řekl jí Vesemir tiše.
„Rozumělas?“ zeptal se pak, a když viděl, že přikývla, uvolnil ji
ze svého sevření, ale stále ji držel za ruce.
„Co tady děláš?“ odváděl ji pryč ze hřbitova „mohl jsem ti ublí-
žit!“
„Donesla jsem jim buchty pane zaklínač,“ špitla dívka nesměle,
„maminka mi říkala, že jim chutnaly, a tak jsem si myslela, že by jim
přišly k chuti. Nenašla jsem je v hospodě, tak jsem šla sem.“
- 9 -
„Ty jsi starostova dcera, děvče? A neříkej mi, prosím tě, zaklí-
nač, jmenuji se Vesemir. Už mi to pomalu leze krkem, to neustálé
titulování.“
I přes to, že se dívala do země, spatřil jak ji na tváři naskočil
ruměnec.
„Co se stalo?“ zeptal se, „ublížil jsem ti nějak?“
Dívka se na něj letmo podívala a pak spočinula pohledem na své
ruce, která byla ještě dosud v sevření zaklínačovy dlaně.
„Oh, odpusť, nebolí tě to?“ zatvářil se překvapeně Vesemir.
„Chci tě jen odvést do bezpečí. Máte tady na hřbitově pěkného bas-
tarda, ehm… tedy chci říct graveira, vlastně máte tady hladového
graveira.“
V duchu si nadával do pitomců když si uvědomil, že dívka vů-
bec netuší co to takový graveir asi je a jal se to tedy rychle napravit.
„Graveir je odr…“ začal, ale ve stejné chvíli promluvila dívka.
„Nechtěla jsem se tě dotknout, Vesemire, myslela jsem…“ po-
dívala se na něj a sklopila oči.
Zastavil se a podíval se na ni. Stejně vysoká jako on, kaštanově
hnědé nakadeřené dlouhé vlasy jí splývaly až do poloviny zad. Oble-
čená byla spíše jako chlapec, hnědé jezdecké kalhoty a tmavě zelená
kazajka jí seděly naprosto dokonale. Všiml si jejích rozpaků, když
zjistila že si ji prohlíží, a řekl:
„Tady nemůžeme stát, netvor sice nevylézá ve dne, ale po tom,
co se tu stalo, nemáme jistotu ani v tom. Velice rád, bych si dal jednu
z těch buchet, co máš s sebou. Znáš tady v okolí nějaké místo, kde
bychom si mohli sednout?“
Dívka se usmála, vzala ho za ruku a táhla pryč od hřbitova na
druhou stranu za vesnici. Po asi čtvrt hodině chůze polní cestou od-
bočila do lesa na vyvýšené místo, kde bylo jen pár jehličnatých stro-
mů a pod nimi dřevěná lavička. Vesemir po cestě uvažoval, proč se
nechá jen tak vést za ruku. Uvažoval, kdy naposledy viděl tak pěk-
nou ženu. Při tom přemyšlení se neubránil vzpomínce na to, kdy na-
posledy byl se ženou. Tyto vzpomínky však rychle rozehnal, když
dívka zastavila a podívala se na něj. Měla nádherné zelenohnědé oči.
- 10 -