1 Allan Pease Řeč těla O "řeči těla"

104 Pages·2008·3.85 MB·Czech

Allan Pease

Řeč těla

Portál, 2001

O "řeči těla" jsem se poprvé doslechl v roce 1971 na jednom semináři. Byl jsem tak nadšen,
že jsem se chtěl dozvědět víc. Lektor se zmínil o výzkumech profesora Raye Birdwhistella z
univerzity v Luisville, které prokázaly, že mezilidská komunikace prostřednictvím gest,
postojů, postavení těla a vzdáleností mezi lidmi nese více informací než jakákoli jiná
komunikační metoda. Tenkrát jsem již několik let působil jako prodejce a prošel jsem mnoha
dlouhými a intenzivními kurzy prodejních metod. Na žádném z těchto kurzů jsme se však
nezabývali neverbálními aspekty a důsledky, které z nich vyplývají při osobních jednáních.
Vlastním pátráním jsem zjistil, že informace o řeči těla jsou nedostupné, a přestože v
knihovnách i na univerzitách byly uloženy záznamy o výzkumech tohoto tématu, vyskytovaly
se většinou v podobě úzce zaměřených rukopisů a objektivních teoretických předpokladů
sestavených lidmi, kteří měli nepatrné či vůbec žádné zkušenosti z jednání s jinými lidmi.
Netvrdím, že jejich studie nejsou důležité; chci jen říci, že jsou příliš technické, než aby měly
jakýkoli praktický význam pro laika, jako jsem například já.

1
Při psaní této knihy jsem se pokusil shrnout významné studie týkající se chování a spojil jsem
je s podobnými studiemi z jiných oborů (sociologie, antropologie, zoologie, vzdělávání,
psychiatrie, rodinného poradenství, profesionálního vyjednávání a prodeje. Kniha obsahuje
také mnoho rad a návodů "jak na to", které jsem vypracoval na základě četných
videonahrávek a filmů, jejichž autorem jsem já sám nebo moji spolupracovníci z Austrálie i
ze zámoří. Čerpal jsem také ze zkušeností a z osobních setkání s tisíci lidmi, s nimiž jsem v
uplynulých patnácti letech hovořil, které jsem školil, vedl i řídil a kteří byli mými zákazníky.
Tato kniha rozhodně není posledním slovem v oboru řeči těla a nenajdete v ní žádné kouzelné
návody, jaké slibují některé příručky, s nimiž se setkáte v knihkupectvích. Mým záměrem
bylo přivést čtenáře k hlubšímu uvědomění vlastních neverbálních signálů a narážek a
současně ukázat, jak spolu lidé komunikují prostřednictvím řeči těla.
Kniha se zabývá každou složkou řeči těla samostatně, přestože je jen málo gest, která člověk
používá nezávisle na ostatních. Současně jsem se snažil vyhnout se přílišnému zjednodušení.
Komunikace beze slov je složitým procesem zahrnujícím lidi, slova, tón hlasu a pohyby těla.
Jistě se najdou lidé, kteří začnou zděšeně lomit rukama a budou tvrdit, že studium řeči těla je
jen dalším způsobem zneužití vědeckých poznatků ve snaze ovládnout druhé lidi a uhodnout
jejich myšlenky. Kniha, kterou držíte v rukou, vám chce zprostředkovat hlubší vhled do
komunikace s ostatními lidmi, pomoci vám lépe porozumět druhým, a tím i sobě. Po
chopíme-li princip funkce určitého jevu, snáze se s ním naučíme žít, kdežto nepochopení a
lhostejnost je živnou půdou strachu, pověr a přehnaně kritického hodnocení. Člověk
pozorující ptáky je nestuduje proto, aby je mohl zastřelit a vycpat si je jako lovecké trofeje.
Získáme-li zběhlost v umění neverbální mezilidské komunikace, bude pro nás každé setkání s
druhým člověkem vzrušujícím zážitkem.
Tato kniha byla původně zamýšlena jako pracovní příručka pro prodejce a všechny, kteří se
pohybují ve světě obchodu. Během desetiletého období shromažďování materiálu a přípravy
knihy se však její záběr natolik rozšířil, že bez ohledu na povolání nebo pracovní postavení ji
může používat každý, kdo chce lépe porozumět nejsložitější události, před jakou nás život
staví - osobnímu setkání s druhým člověkem.
ALLAN PEASE

S blížícím se koncem dvacátého století jsme svědky zrodu nového typu vědce bádajícího v
oblasti společenských věd - "neverbalisty". Neverbalista se kochá sledováním neverbálních
narážek a signálů lidí stejně, jako milovník divokého ptactva s radostí a požitkem sleduje
ptáky a jejich chování. Pozorovatel sleduje lidi při společenských událostech, na pláži, u
televize, v kanceláři a všude, kde se setkávají. Chce se více dozvědět o jednání svých bližních,
aby se dozvěděl více i o sobě a zlepšil tak svůj vztah k druhým lidem.
Zdá se neuvěřitelné, že za více než milion let lidské evoluce se nikdo vážněji nezabýval
výzkumem neverbálních aspektů komunikace. Zmíněné téma se dostalo do ohniska zájmu až
v šedesátých letech 20. století a široká veřejnost si existenci těchto otázek uvědomila teprve
poté, kdy Julius Fast v roce 1970 uveřejnil svou knihu o řeči těla. Kniha shrnovala dosavadní
výsledky studia neverbální komunikace. Přes její nesporný význam se dokonce ještě dnes
většina lidí staví k řeči těla nevšímavě.
Průkopníky dovedností neverbální komunikace byli Charlie Chaplin a mnozí další herci éry
němého filmu: prostředky neverbální komunikace byly totiž jedinými, které měli k dispozici.
Herci byli považováni za dobré nebo špatné podle toho, jak účinně dokázali využívat gest a
ostatních prvků řeči těla. Se vzrůstající oblibou zvukového filmu a menším důrazem
kladeným na neverbální aspekty hereckého umění vybledla sláva mnohých hvězd němého
filmu a do popředí se dostali herci s rozvinutějšími schopnostmi verbální komunikace.
Historicky patrně nejvýznamnější práci zabývající se technikou řeči těla uveřejnil roku 1872
Charles Darwin pod názvem O vyjádření emocí u člověka a zvířat. Tento spis stál u zrodu
2
moderních studií o výrazu tváře a řeči těla. Moderní badatelé na celém světě potvrdili mnohé
Darwinovy představy a pozorování. Od dob Darwinových vědci zaznamenali téměř milion
neverbálních narážek a signálů.
Albert Mehrabian zjistil, že verbální složka tvoří pouhých 7 % obsahu sdělení, vokální složka
(tón hlasu, modulace a další zvuky) tvoří 38 % obsahu sdělení a zbývajících 55 % obsahu
sdělení je zprostředkováno neverbálními signály. Profesor Birdwhistell se zabýval odhadem
rozsahu neverbální mezilidské komunikace. Došel k závěru, že průměrný člověk mluví asi
deset nebo jedenáct minut denně a že průměrná věta trvá pouze 2,5 sekundy. Stejně jako
Mehrabian zjistil, že verbální složka přímé komunikace zaujímá pouhých 35 % a více než 65
% komunikace se odehrává v neverbální rovině.
Většina badatelů je zajedno v tom, že verbální složka komunikace přenáší zejména informace,
kdežto neverbální část komunikace zprostředkovává mezilidské postoje a někdy je používána
jako náhrada verbálních sdělení. Jestliže například žena upře na muže "vražedný pohled",
znamená to pro muže naprosto jasné sdělení, aniž by žena pronesla jediné slovo.
Slova a pohyby se bez ohledu na kulturu vyskytují společně s takovou mírou předvídatelnosti,
že Birdwhistell tvrdí, že podle tónu hlasu dokáže odhadnout pohyby, jimiž mluvčí provází
svůj projev. Stejně tak se Birdwhistell naučil podle gestikulace odhadnout obsah řeči.
Mnozí lidé se jen obtížně smiřují s tvrzením, že z biologického hlediska není člověk ničím
jiným než zvířetem. Homo sapiens je primát, lysá opice s vyspělým mozkem, která se naučila
chodit vzpřímeně. Stejně jako ostatní živočišné druhy, i my jsme podřízeni biologickým
pravidlům, jež ovládají naše činy, reakce, řeč těla a gestikulaci. Úžasné je, že lidský živočich
si jen málokdy uvědomuje držení těla, pohyby a gesta, jež někdy vyprávějí zcela jiný příběh
než jeho hlas a slova.
Vnímavost, intuice a tušení
Jestliže o někom řekneme, že je "vnímavý" či "intuitivní", hovoříme o jeho schopnosti
rozumět neverbálním signálům druhého člověka a srovnávat je s verbálními signály. Jinými
slovy, řekneme-li, že máme "tušení" nebo "dojem", že nám někdo lhal, vlastně si
uvědomujeme, že jsme zpozorovali rozpor mezi řečí těla a mluveným slovem onoho člověka.
Řečníci zase mluví o pozornosti vůči publiku nebo vytvoření vztahu ke skupině. Jestliže
například posluchači sedí se založenýma rukama a svěšenou bradou, vnímavému řečníkovi
neunikne, že jeho proslov nepadl na úrodnou půdu. Uvědomí si, že chce-li získat pozornost
posluchačů, musí zvolit odlišný přístup. Méně vnímavý řečník bude pokračovat bez ohledu na
reakci posluchačů.
Ženy jsou obecně vnímavější než muži a díky této skutečnosti se často hovoří o "ženské
intuici". Ženy mají vrozenou schopnost vnímat a dešifrovat neverbální signály a nepatrné
detaily. To je důvod, proč jen málo mužů umí úspěšně lhát svým ženám a proč naopak ženy
mohou své muže opít rohlíkem, aniž by si toho muži všimli.
Ženská intuice je obzvlášť patrná u žen, které vychovávaly děti. V prvních letech komunikace
s dítětem se matka spoléhá téměř výlučně na neverbální komunikaci. Má se za to, že právě to
je důvodem, proč jsou ženy vnímavějšími vyjednávači než muži.
Vrozené, geneticky podmíněné, kulturně podmíněné a naučené signály
Otázce, zda neverbální signály jsou vrozené, naučené, geneticky podmíněné, či získané jiným
způsobem, bylo věnováno mnoho výzkumů a odborných diskusí. Badatelé pozorovali slepé a
hluché lidi, kteří se nemohli naučit neverbálním signálům pomocí zraku a sluchu; pozorovali
také gestikulaci příslušníků nejrůznějších kultur na celém světě, studovali chování našich
nejbližších příbuzných v živočišné říši - lidoopů a opic.
Závěry zmíněných výzkumů naznačují, že gesta spadají do různých kategorií. Většina mláďat
primátů se rodí se schopností sát, což svědčí o tom, že tato schopnost je vrozená či geneticky
podmíněná. Německý vědec Eibl-Eibesfeldt zjistil, že u dětí, které se narodí slepé a hluché, se
objeví úsměv nezávisle na učení nebo napodobování. Z toho plyne, že i úsměv musí být
3
vrozený. Ekmanova, Friesenova a Sorensonova studie o výrazech obličeje lidí z odlišných
kultur podpořila některé původní Darwinovy domněnky o vrozených gestech. Badatelé
zjistili, že příslušníci různých kultur vyjadřovali emoce stejnými základními výrazy obličeje,
což je vedlo k závěru, že tyto výrazy jsou nepochybně vrozené.
Když zkřížíte paže na hrudi, dáváte pravou přes levou, nebo levou přes pravou? Většina lidí to
nedokáže s jistotou říci, dokud to nezkusí. Zatímco jeden způsob zkřížení paží je jim zcela
pohodlný, opačný způsob vnímají jako napros to nepřirozený. Předpokládá se, že i toto gesto
je geneticky podmíněné a nelze ho změnit.
Dosud se vedou diskuse o tom, zda jsou některá gesta podmíněna kulturně, nebo geneticky.
Například většina mužů při oblékání kabátu vsouvá do rukávu nejdříve pravou paži, kdežto
většina žen začíná levou. Když muž na přelidněném místě míjí ženu, obvykle se obrací
směrem k ní, zatímco žena se v takové situaci obvykle odvrací. Dělá to instinktivně, aby si
chránila hruď? Je to vrozená ženská reakce, nebo se to žena naučila bezděčným pozorováním
jiných žen?
Mnohé z našeho základního neverbálního chování je výsledkem učení a význam mnoha
pohybů a gest je podmíněn kulturně. Podívejme se nyní společně na tyto aspekty řeči těla.
Základy a jejich původ
Většina základních gest mezilidské komunikace má na celém světě stejnou podobu. Když jsou
lidé šťastní, usmívají se; když jsou smutní nebo rozhněvaní, mračí se. Pokývání hlavou téměř
univerzálně znamená přitakání a potvrzení. Je to patrně vrozené gesto, protože ho používají i
slepí a hluší lidé. Potřesení hlavou ze strany na stranu naznačuje nesouhlas a je také téměř
univerzálně platné. Je to patrně gesto naučené v nejranějším dětství. Jestliže se dítě dosyta
napije mateřského mléka, obrátí hlavičku do strany a odmítne tak matčin prs. Nechce-li malé
dítě jíst, obrací hlavu ze strany na stranu, aby učinilo přítrž rodičovským pokusům dostat mu
lžičkou do úst další sousto. Dítě se tak rychle naučí, že otáčením hlavy ze strany na stranu
může naznačit nesouhlas a odmítavý postoj.
Některá gesta mají svůj původ v dávné zvířecí minulosti. Obnažení zubů je odvozeno od
útočného aktu a současní muži ho dodnes používají v podobě úšklebku a dalších ne
přátelských gest, i když rozhodně nemají v úmyslu zaútočit a použít k tomu zuby. Úsměv byl
původně výhružným gestem, ale dnes se používá společně s nevýhružnými gesty a naznačuje
radost a potěšení.

Obrázek 1 Pokrčení ramen
Pokrčení ramen je dobrým příkladem vše obecně platného
gesta, které naznačuje, že člověk neví, o čem druhý hovoří,
nebo to nechápe. Je to složité gesto skládající se ze tří částí:
roztažených dlaní, pokrčených ramen a zvednutého obočí.
Příslušníci různých kultur hovoří různými jazyky a stejně tak se
může lišit i jejich neverbální řeč. Zatímco určité gesto může být
v konkrétní kultuře naprosto běžné a má jednoznačný význam,
v jiné kultuře neznamená nic nebo dokonce může nést zcela
opačný význam. Zamysleme se například nad různými
interpretacemi a významy tří běžných gest rukou: kroužek
utvořený palcem a ukazovákem, vztyčený palec a prsty
naznačující písmeno V.

Obrázek 2 "Všechno je v pořádku!"
Kroužek z prstů neboli gesto "OK"
Toto gesto se rozšířilo ve Spojených státech na počátku 19. století. Svůj podíl na tom mají
patrně noviny, které tenkrát propadly posedlosti zkracovat běžně používané fráze. O významu
4
zkratky "OK" koluje mnoho pověstí. Někteří se domnívají, že sloužila ve významu "všechno
v pořádku" (anglicky all correct, chybně psáno jako oll korect), kdežto jiní zase říkají, že
znamená opak obecně známé zkratky K.O., tedy knock-out. Jiná oblíbená teorie praví, že se
jedná o zkratku slov "Old Kinderhook" podle rodiště jednoho amerického prezidenta, který v
19. století zkratku používal jako svůj reklamní slogan. Patrně se nikdy nedozvíme, která z
uvedených teorií se zakládá na pravdě, ale zdá se, že kroužek vytvořený z palce a ukazováčku
skutečně symbolizuje písmeno "O" ze zkratky OK. Význam zkratky OK je naprosto běžný ve
všech anglicky mluvících zemích a rychle se šíří také do Evropy a Asie, ale gesto samotné má
na jiných místech jiný původ a odlišný význam. Ve Francii například znamená "nulu" nebo
"nic", v Japonsku může znamenat "peníze", v zemích kolem Středozemního moře naznačuje
otvor a často se používá jako znamení, že určitý muž je homosexuál.
Cestovatelům, kteří se chtějí vyhnout trapným situacím, doporučujeme držet se zlatého
pravidla: "Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti."
Vztyčený palec

Obrázek 3 "Žádná starost"
Ve Velké Británii, v Austrálii a na Novém Zélandu má vztyčený palec tři významy. Běžně jej
používají autostopaři při zastavování aut. Používá se jako znamení, že je všechno v pořádku.
Prudké vztyčení palce nabývá urážlivého významu a znamená "trhni si" nebo "nechej si to". V
některých zemích, například v Řecku, lze hlavní význam vztyčeného palce vyjádřit slovem
"dej se vycpat". Dokážete si představit dilema australského stopaře v Řecku stojícího u silnice
se vztyčeným palcem? Když Italové počítají od jedné do pěti a pomáhají si prsty, při slově
"jedna" vztyčí palec a na "dva" přijde ke slovu ukazovák, kdežto většina Australanů,
Američanů a Angličanů počítá "jedna" na ukazováku a dvojku naznačují prostředníkem. Palec
v tomto případě představuje číslo "pět".
Vztyčený palec v kombinaci s jinými gesty se používá jako signál moci a nadřazenosti nebo v
situacích, kdy se člověk snaží dostat někoho či něco "pod palec". Zmíněným významem se
budeme zabývat později.

Obrázek 4 "Trhni si!"
Písmeno V
Gesto je oblíbené v Austrálii, na Novém Zélandu a ve
Velké Británii a má význam "trhni si". Za druhé
světové války ho používal Winston Churchill ve
významu V jako vítězství. Churchill však zvedal ruku
s ukazovákem a prostředníkem vztyčeným do tvaru
písmene V a s dlaní směřující ven, kdežto dlaň
namířená směrem k mluvčímu dodává gestu vulgární a
urážlivý význam. Pro většinu obyvatel Evropy však
toto gesto značí "vítězství" bez ohledu na postavení
5
dlaně, proto jestliže Angličan naznačí Evropanovi z kontinentu "jdi se vycpat", zanechá
Evropana v úžasu, jaké že to vítězství má Angličan na mysli. V mnoha částech Evropy
znamená toto gesto také číslo "dvě", a pokud je naznačeno směrem k výčepnímu, ten obvykle
natočí Angličanovi či Australanovi dvě piva.
Uvedené příklady dokazují, že chybný výklad gest založený na rozdílném kulturním pozadí
může člověka uvést do trapných situací. Dříve než si na základě řeči těla a posunků utvoříme
úsudek o konkrétním člověku, měli bychom brát v potaz jeho původ a kulturní zázemí. Pokud
nebude na stránkách této knihy uvedeno jinak, prosím čtenáře, aby považovali můj výklad za
kulturně specifický. Znamená to, že diskuse se vztahuje k dospělým příslušníkům střední třídy
a světlé pleti, kteří vyrůstali v Austrálii, na Novém Zélandu, ve Velké Británii, v Severní
Americe a v místech, kde se hovoří převážně anglicky.
Shluky gest
Nováček v oboru studia řeči těla se často dopouští jedné zásadní chyby, a sice interpretace
jednotlivých gest bez ohledu na jiná doprovodná gesta nebo na celkovou situaci. Škrábání ve
vlasech může mít mnoho významů: lupy, blechy, pocení, nejistotu, zapomnětlivost nebo
lhaní, to vše v závislosti na dalších současně se vyskytujících gestech. Chceme-li se správně
orientovat v řeči těla, musíme gesta vždy posuzovat jako celek.
Řeč těla je stejně jako každá jiná řeč tvořena slovy, větami a interpunkcí. Každé gesto je jako
jedno slovo a může nabývat různých významů. Významu slova často plně porozumíme teprve
tehdy, je-li zasazeno společně s ostatními slovy do věty. Gesta se také vyskytují v celých
"větách" a neustále vy povídají o pocitech a postojích svého nositele. "Vnímavý" člověk umí
číst neverbální věty a správně je přiřazovat k verbálním větám.
Obrázek č. 5 zachycuje běžný shluk gest značící kritické hodnocení. Jeho hlavní součástí je
ruka přiložená k obličeji s ukazováčkem směřujícím vzhůru, zatímco další prst přikrývá ústa a
palec podpírá bradu. Dalšími známkami kritického postoje posluchače jsou pevně překřížené
nohy a paže položená před tělem (obranný postoj), zatímco hlava a brada jsou svěšeny
(nepřátelský postoj). Celá neverbální věta sděluje přibližně toto: "To, co říkáte, se mi nelíbí a
nesouhlasím s vámi."
Soudržnost
Představte si, že jste mluvčím v popsané situaci a požádali jste posluchače zachyceného na
obrázku o jeho názor na vaše slova. Jestliže však řekne, že s vámi nesouhlasí, budou jeho
neverbální signály v souladu s verbálním sdělením. Jestliže však řekne, že se mu vaše řeč
líbila, bude lhát, protože jeho slova jsou v rozporu s gesty. Výzkumy ukazují, že neverbální
signály jsou asi pětkrát významnější než verbální, a jsou-li obě složky sdělení v rozporu,
spolehnou se lidé na neverbální složku a verbálnímu obsahu sdělení nevěnují pozornost.

Obrázek 5 Shluk gest vyjadřující kritický postoj
Za řečnickým pultem často vídáme vysoce postavené politiky s rukama pevně založenýma na
hrudi (obranný postoj) a bradou svěšenou dolů (kritický nebo nepřátelský postoj), kteří svým
posluchačům tvrdí, že jsou otevření a vnímaví vůči myšlenkám mladých lidí. Někdy se řečník
snaží přesvědčit posluchače o svém vřelém a lidském přístupu a současně krátce a prudce
poklepává hranou ruky o řečnický pultík. Sigmund Freud kdysi zaznamenal situaci, kdy
pacientka slovně vyjadřovala spokojenost se svým manželstvím a současně si bezděčně
sundávala a opět nasazovala snubní prsten. Freud si uvědomil význam tohoto bezděčného
gesta a nebyl nijak překvapen, když se posléze vynořily manželské problémy.
6
Pozorování shluků gest a shody mezi verbální a neverbální složkou sdělení je klíčem k přesné
interpretaci řeči těla.
Gesta v kontextu
Obvykle nestačí jen posuzovat komplex gest a sledovat soulad mezi slovy a gesty. Je třeba
brát v potaz i situaci, v níž se objevují. Jestliže například v mrazivém dni sedí na autobusové
zastávce člověk s pevně překříženýma nohama, se založenýma rukama a svěšenou bradou,
neznamená to, že zaujal obranný postoj, ale je mu patrně prostě jen zima. Jestliže se však
člověk posadí stejným způsobem v situaci, kdy se mu snažíte prodat myšlenku, zboží nebo
službu, lze usoudit, že svým postojem vyjadřuje odmítavé nebo obranné stanovisko.
Na stránkách této knihy budeme posuzovat všechna gesta v kontextu konkrétní situace a
bude-li to možné, zaměříme se na shluky gest.
Další okolnosti ovlivňující interpretaci
Člověk, který podává ruku stylem "leklé ryby", bude patrně podezírán z nepevného
charakteru. Tuto oblíbenou teorii vysvětlím v kapitole zabývající se podáváním ruky. Trpí-li
však člověk zánětem kloubů, bude patrně podávat ruku po způsobu "leklé ryby", aby se
vyhnul bolesti vyvolané silným stiskem. Stejně tak umělci, hudebníci, chirurgové a ostatní,
kteří při výkonu svého povolání potřebují citlivý úchop prstů, se podávání ruky raději vyhnou.
Není-li zbytí, chrání se nevýrazným stiskem na způsob "leklé ryby".
Člověk, jenž na sobě má špatně padnoucí nebo těsné oblečení, raději nepoužije určitá gesta,
což se odrazí na výsledném dojmu. Platí to jen o malém počtu lidí, přesto je však důležité mít
na paměti, že tělesná omezení nebo vady mohou ovlivnit pohyby i řeč těla.
Moc a postavení
Lingvistické výzkumy prokázaly, že existuje přímý vztah mezi společenským postavením,
mocí a významem dané osoby a slovníkem, který používá. Řečeno jinými slovy, čím vyšší je
postavení člověka na společenském nebo pracovním žebříčku, tím lépe se člověk vyjadřuje
pomocí slov a slovních spojení. Výzkumy v oblasti neverbální komunikace zase prokázaly
přímou souvislost mezi ovládáním mluveného slova a rozsahem gestikulace, kterou člověk
provází své sdělení. Znamená to, že společenské postavení, moc a význam člověka jsou přímo
úměrné počtu gest a pohybů, které člověk používá. Člověk na vrcholu společenské nebo
pracovní pyramidy se vyjadřuje slovy, kdežto méně vzdělaný a méně výmluvný člověk se při
komunikaci spoléhá spíše na gesta než na slova.
Příklady uváděné v této knize se většinou vztahují k bílým příslušníkům střední třídy, platí
však všeobecné pravidlo, že čím výše stojí člověk na společenském a ekonomickém žebříčku,
tím méně se vyjadřuje pomocí gest a pohybů.
Rychlost a výraznost gest souvisí také s věkem jedince. Jestliže například pětileté dítě zalže
rodičům, ihned si přikryje ústa jednou nebo oběma rukama (obr. 6). Přikrývání úst je
7
známkou lži a člověk toto gesto po užívá po celý život. Mění se jen rychlost, s níž je gesto
provedeno. Jestliže lže dospívající člověk, zvedá ruku k ústům stejně jako malé dítě, ale na
rozdíl od pětiletého dítěte si nepřikryje celá ústa, pouze kolem nich lehce přejíždí prsty (obr.
7).
V dospělosti se toto gesto ještě více zjemní. Když dospělý člověk vysloví lež, mozek ve snaze
zastavit nepoctivá slova vydá ruce příkaz, aby přikryla ústa, stejně jako to dělá pětileté dítě a
dospívající mladík, ale dospělý člověk v poslední chvíli odtáhne ruku od úst a dotkne se nosu
(obr. 8). Toto gesto není ničím jiným než dospělou a kultivovanou verzí dětského zakrývání
úst. Uvedl jsem to jako příklad skutečnosti, že s přibývajícím věkem a zkušenostmi lidská
gesta ztrácejí na zřetelnosti; v důsledku toho se v gestech padesátiletého člověka orientujeme
obtížněji než v gestech mladší osoby.

Obrázek 8 Dospělý člověk při lži
Předstírání řeči těla
Lidé se často ptají: "Je možné předstírat řeč těla?" Odpověď na tuto otázku zní "ne", protože
snaží-li se člověk podvádět, prozradí ho nesoulad mezi hlavními gesty, nepatrnými signály
řeči těla a vyřčenými slovy. Například otevřené dlaně jsou spojovány s poctivostí, ale pokud
podvodník napřahuje ruce s otevřenými dlaněmi, usmívá se a současně lže, zradí ho nepatrné
signály. Někdy má stažené zornice, povytažené obočí nebo mu cuká koutek úst. Tyto signály
jsou v protikladu s gestem otevřené ruky a upřímným úsměvem. Výsledkem je, že druhá
strana nedůvěřuje tomu, co jí falešný člověk sděluje.

Zdá se, že lidská mysl je vybavena bezpečnostním zařízením, které registruje "vychýlení",
kdykoli přijme řadu nesoudržných neverbálních sdělení. Existují samozřejmě případy, kdy
člověk úmyslně předstírá řeč těla, aby získal určité výhody. Vzpomeňte si například na
soutěže krásy Miss Universe nebo Miss World, kdy se každá soutěžící pohybuje pečlivě
naučeným způsobem, aby působila upřímným a vřelým dojmem. Soutěžící zaujme porotce
8
podle toho, do jaké míry dokáže vyzařovat pozitivní signály, ale dokonce i odborníci mohou
předstírat řeč těla pouze na velmi krátkou dobu, protože jejich tělo začne nakonec vysílat
signály nezávislé na uvědomělém jednání. Mnozí politici dokážou mistrně předstírat řeč těla,
aby získali voliče na svou stranu. O politicích, kteří jsou v tomto směru úspěšní, se říká, že
mají "charizma".
Člověk maskující lež k tomuto účelu nejčastěji používá obličej. Usmívá se, přikyvuje a
pomrkává ve snaze maskovat neupřímná slova, ale jeho tělo hovoří jasnou řečí, jež je v
rozporu se signály obličeje. Studium obličejových signálů je samo o sobě uměním. Na
stránkách této knihy se jím příliš nezabývám a zájemce o tuto problematiku odkazuji na knihu
Roberta L. Whitesidea Face Language (Řeč obličeje).
Závěrem lze říci, že dlouhodobé předstírání řeči těla je obtížné, ale je dobré naučit se po
užívat při komunikaci pozitivní a otevřená gesta a omezit gesta, která mohou nést negativní
signály. Člověk, který se to naučí, se bude ve společnosti druhých lidí cítit lépe a bude pro ně
přijatelnější.
Jak úspěšně lhát
Se lhaním je jedna potíž: Podvědomí jedná automaticky a nezávisle na naší verbální lži, a
proto nás řeč těla zradí. Proto lze snadno přistihnout ty, kteří lžou jen zřídka, i když mluví
sebepřesvědčivěji. Ve chvíli, kdy začnou lhát, vyšle jejich tělo rozporuplné signály a
naslouchající okamžitě získá dojem, že mluvčí neříká pravdu. Podvědomí se při lži projevuje
gesty, jež jsou v rozporu se slovy. Lidé, v jejichž pracovní náplni je lhaní, například politici,
právníci, herci a televizní hlasatelé, zjemnili svou řeč těla natolik, že není "vidět", kdy lžou.
Obecenstvo pak spolkne lži i s navijákem.
Gesta lze ovlivnit dvěma různými způsoby. Člověk může při lži úmyslně používat upřímná
gesta, ale tento způsob je úspěšný pouze po dlouhodobém nácviku. Druhou možností je
vyloučení většiny gest; člověk prostě přestane gestikulovat pozitivním i negativním
způsobem, což je ovšem velmi obtížné.
Budete-li mít příležitost, zkuste tento jednoduchý test. Schválně řekněte známému člověku
nějakou lež a vědomě přitom potlačujte jakákoli gesta. Vás posluchač by měl dobře vidět celé
vaše tělo. I když uvědoměle potlačíte významná gesta, budete neustále vysílat řadu drobných
signálů. Patří mezi ně drobné pohyby obličejových svalů, stahování a rozšiřování zornic,
pocení kolem obočí, ruměnec na tvářích, zrychlené mrkání a mnoho dalších nepatrných gest
signalizujících faleš. Výzkumy využívající zpomaleného filmového záznamu ukazují, že
nepatrná gesta trvají jen zlomky sekundy a v rozhovoru je postřehnou pouze velmi zkušení a
vnímaví lidé. Nejlepšími prodejci a tazateli jsou ti, kteří zdokonalili podvědomou schopnost
vnímat nepatrná gesta a signály při osobních setkáních.
Z toho všeho je zřejmé, že chce-li člověk úspěšně lhát, nesmí dopustit, aby mu bylo vidět na
tělo. Právě proto posadí policejní vyšetřovatel při výslechu podezřelou osobu na židli
doprostřed místnosti a namíří na ni reflektor: snáze tak odhalí pokus o lež. Je mnohem
snadnější lhát, sedí-li člověk za stolem, stojí-li za plotem nebo za dveřmi. Nejlépe se lže do
telefonu!

Jak se naučit řeči těla
Věnujte alespoň patnáct minut denně sledování gest jiných lidí a uvědomování si vlastní
gestikulace. Můžete to dělat všude, kde se setkávají lidé. Mimořádně vhodným místem pro
sledování širokého spektra lidských gest je letiště. Lidé tam svými gesty dávají otevřeně
najevo dychtivost, hněv, smutek, štěstí, netrpělivost a mnoho dalších pocitů. Skvělou
příležitostí jsou také společenské události, obchodní setkání a večírky. Jakmile se seznámíte s
uměním řeči těla, můžete přijít na večírek, posadit se tiše do koutku a celý večer se skvěle
bavit sledováním gestikulačních rituálů ostatních lidí. Také televize nabízí skvělý studijní
materiál. Ztlumte zvuk a snažte se jen z obrazu pochopit, co se děje. Vždy po pěti minutách
9
přidejte zvuk, abyste si ověřili přesnost svého pozorování. Zanedlouho dokážete sledovat celý
program úplně beze zvuku a dokonale mu porozumíte, stejně jako to dělají hluší lidé.
O vymezování a hlídání teritoria u savců, ptáků, ryb a primátů byly napsány stovky knih a
článků, ale teprve nedávno se přišlo na to, že i člověk má svá teritoria. Jestliže pochopíme tuto
skutečnost a její důsledky, nezískáme jen úžasný vhled do vlastního chování a chování
ostatních, ale dokážeme také předvídat reakce druhých lidí při osobních setkáních. Jedním z
průkopníků studia prostorových nároků člověka byl americký antropolog Edward T. Hall. Na
počátku 60. let razil termín proxemika (odvozený od výrazu proximity neboli blízkost). Jeho
výzkum v této oblasti vedl k novému chápání mezilidských vztahů.
Každý stát má jasně vymezené území definované hranicemi, někdy dokonce hlídané
ozbrojenými jednotkami. V každé zemi jsou obvykle menší územní jednotky zvané hrabství,
kraje nebo okresy. V nich se nacházejí ještě menší jednotky, města, ve městech jsou
jednotlivé čtvrti tvořené ulicemi a představující pro své obyvatele uzavřené teritorium.
Obyvatelé každého území k němu chovají těžko definovatelnou náklonnost, a je-li jejich
území ohroženo, chrání ho často i se zbraní v ruce.
Teritorium je také prostorem či místem, které člověk považuje za své vlastní území, jako by to
bylo rozšíření a pokračování jeho těla. Lidé mívají své vlastní osobní území obklopující jejich
majetek, například dům se zahradou obehnaný plotem, vnitřní prostor svého auta, ložnici nebo
oblíbené křeslo, a podle zjištění dr. Halla také jasně vymezený prostor kolem těla.
V této kapitole se budeme zabývat zejména důsledky existence zmíněného prostoru a
reakcemi lidí na jeho narušení.
Osobní prostor
Většina zvířat udržuje kolem svého těla určitý prostor, který považuje za svůj. Rozloha tohoto
prostoru závisí zejména na tom, v jakých podmínkách zvíře vyrůstalo. Lev vyrůstající na
rozlehlých afrických pláních může mít osobní prostor o poloměru padesáti a více kilometrů,
podle hustoty lví populace v dané oblasti. Hranice svého území značí močením a kálením.
Osobní prostor lva vyrůstajícího v zajetí společně s jinými lvy může v důsledku omezených
prostorových podmínek zaujímat pouhých několik metrů.
Stejně jako ostatní zvířata, i člověk má svou vlastní přenosnou "vzduchovou bublinu", jejíž
velikost závisí na hustotě zalidnění míst, kde vyrůstal. Velikost osobní zóny je proto kulturně
podmíněná. Zatímco příslušníci některých kultur, například Japonci, jsou přivyklí
přelidněným podmínkám, jiní lidé dávají přednost "otevřeným prostorám" a rádi si udržují
odstup. Budeme se zabývat zejména teritoriálním chováním příslušníků západních kultur.
Vzdálenost, kterou člověk udržuje mezi sebou a ostatními lidmi, závisí také na společenském
postavení, ale tímto tématem se budeme zabývat později.
Prostorové vzdálenosti

Poloměr vzduchové bubliny obklopující příslušníka střední třídy a bílé barvy pleti žijícího v
městských oblastech Austrálie, Nového Zélandu, Anglie, Severní Ameriky a Kanady je v
podstatě stejný. Lze jej dále dělit na čtyři odlišné prostory.
1. Intimní prostor (15 až 45 centimetrů) je nejdůležitější ze všech osobních zón. Člověk jej
chrání jako své osobní vlastnictví. Mohou do něj vstoupit pouze nejbližší osoby, tedy milenci,
10