s. 2 2. Maxim Vyznavač…………

73 Pages·2013·0.69 MB·Croatian

Obsah:
1. Úvod………………………………………………………………….s. 2
2. Maxim Vyznavač……………………………………………………..s. 4
2.1. Životopis………………………………………………………s. 4
2.2. Dílo……………………………………………………………s. 5
2.2.1. Dogmaticko-polemické spisy……………………………..s. 5
2.2.2. Asketicko-mystické spisy…………………………………s. 5
2.2.3. Liturgické traktáty………………………………………..s. 6
2.2.4. Exegetická díla……………………………………………s. 6
3. Problematika řeckého textu Nového zákona………………………….s. 8
3.1. Rukopisy Nového zákona……………………………………..s. 8
3.1.1. Novozákonní papyry………………………………………s. 8
3.1.2. Majuskulní kodexy………………………………………...s. 9
3.1.3. Minuskulní kodexy……………………………………….s. 14
3.1.4. Lekcionáře………………………………………………..s. 14
3.2. Typy novozákonního textu……………………………………s. 15
3.2.1. Alexandrijský typ…………………………………………s. 15
3.2.2. Západní typ……………………………………………….s. 15
3.2.3. Byzantský typ…………………………………………….s. 16
3.2.4. Cesarejský typ…………………………………………….s. 16
4. Žánry spojené s výkladem Bible……………………………………..s. 17
4.1. Komentář……………………………………………………..s. 17
4.2. Homilie……………………………………………………….s. 18
4.3. Katény………………………………………………………...s. 18
4.4. Erotapokriseis…………………………………………………s. 19
5. Stav bádání……………………………………………………………s. 20
6. Text Matoušova evangelia v Maximových dílech Quaestiones et dubia a Quaestiones
ad Thallasium…………………………………………………………s. 22
7. Vyhodnocení výsledků……………………………………………….s. 60
8. Závěr…………………………………………………………………..s. 64
Περίληψη………………………………………………………………s. 65
Bibliografie…………………………………………………………….s. 67
Seznam zkratek………………………………………………………..s. 71
1
1. ÚVOD

Diplomová práce s názvem Text Matoušova evangelia v exegetickém díle Maxima
Vyznavače má za cíl zhodnotit, jakým způsobem Maxim ve svých dvou nejvýznamnějších
exegetických dílech Quaestiones et dubia a Quaestiones ad Thallasium1 pracuje s textem
Matoušova evangelia. Maximova díla jsou psaná formou otázek a odpovědí, v nichž je
vykládán biblický text. Text Matoušova evangelia jsme si pro svou práci zvolili vzhledem
k tomu, že toto evangelium bývá u církevních otců nejoblíbenější.
První, teoretická část práce, je členěna na čtyři krátké kapitoly. V první podkapitole
stručně pojednáme o životě Maxima Vyznavače a představíme jeho díla, která budou seřazena
do skupin dle tématiky. Toto rozdělení je převzato z publikace Lexikon der antiken
christlichen Literatur2, jež byla cenným pramenem v průběhu celé práce. V této kapitole také
zmíníme edice překladů, s nimiž budeme pracovat. V druhé podkapitole bude nastíněna
problematika řeckého textu Nového zákona, sepíšeme souhrn nejvýznamnějších rukopisů
Nového zákona, jež bude zahrnovat přehled papyrů, majuskulních kodexů, minuskulních
kodexů a lekcionářů. Pramenem pro tyto informace nám bude kniha B. M. Metzgera The text
of the New Testament3. Dále pojednáme o typech novozákonního textu dle publikace Úvod do
Nového zákona4 Ladislava Tichého. Třetí podkapitola se věnuje žánrům, jenž se zabývají
výkladem Bible. V této kapitole budou předneseny společné rysy i rozdíly mezi čtyřmi
stěžejními exegetickými žánry. Ke každému žánru bude uvedena charakteristika a zakládající
autor, nakolik nám to prameny dovolí. Čtvrtá podkapitola bude věnována stavu
maximovského bádání. V této kapitole budou uvedeny publikace, jež se věnují dílu Maxima
Vyznavače, a to s důrazem na jeho práci s biblickým textem. Zaměříme se nejen na články a
publikace světových autorů, ale zmíněny budou i díla českých badatelů.
Po těchto přípravných kapitolách se konečně v hlavní části práce soustředíme na
vlastní analýzu míst Maximova díla, v nichž se objevuje text Matoušova evangelia. Budeme
pracovat s nejnovějšími kritickými edicemi zmíněných Maximových děl a se standardním

1 Quaestiones ad Thallasium, Maxim Confessor, eds. Laga, C. – Steel, C., Brepols, 1980, 1990; Quaestiones et
dubia, Maxim Confessor, ed. Declerck, J. H., Brepols, 1982.
2 Döpp, Siegmar; Geerlings, Wilhelm Lexikon der antiken christlichen Literatur, 1998, Wien: Herder.
3 Metzger, Bruce M. The text of the New Testament: Its Transmission, Corruption, and Restoration, 1992, New
York: Oxford University Press.
4 Tichý, Ladislav Úvod do Nového zákona, 2003, Svitavy: Trinitas.
2
dvacátým sedmým vydaním kritické edice Nového zákona5. Budeme postupovat podle
jednotlivých veršů Matoušova evangelia. Nejprve vždy uvedeme příslušný verš Matoušova
evangelia, posléze uvedeme místo, kde Maxim tento verš používá, včetně jeho kontextu.
Budeme přitom rozlišovat, zda se jedná o doslovnou citaci, parafrázi nebo narážku. Za
doslovnou citaci považujeme přesný opis textu Matoušova evangelia, přičemž bereme
v úvahu varianty textu Matoušova evangelia v různých rukopisech. Jako zvláštní kategorii
uvádíme doslovné citace, u nichž Maxim upravuje text Matoušova evangelia po gramatické
stránce. Za parafrázi označujeme volnější přepis novozákonního verše a narážkou rozumíme
krátkou poznámku odkazující na delší pasáž v Matoušově evangeliu. Závěry následně
shrneme v přehledné tabulce (viz tab. č. 2).
Poslední kapitola bude věnována shrnutí analyzovaného textu. Bude nás zajímat,
v jakém poměru Maxim používá text Matoušova evangelia v díle Quaestiones et dubia a
v díle Quaestiones ad Thallasium, a nakolik se jeho užití liší u otázek a odpovědí. Dále si
položíme otázku, jak Maxim s biblickým textem zachází, resp. zda ho cituje doslovně, nebo
ho spíše volně parafrázuje, popřípadě si biblický text upravuje pro své účely. Nakonec se
pokusíme zodpovědět otázku, k jakému typu novozákonního textu Maxim inklinuje.
Na konec práce zařazujeme bibliografii, kterou členíme na primární prameny a
sekundární literaturu včetně subsidií.
V práci používáme zkratky bilbických knih dle Českého ekumenického překladu,
zkratky rukopisů biblického textu přebíráme ze standardního kritického vydání Nového
zákona Nestle-Aland. V případě Maximova jména používáme běžně rozšířenou počeštěnou
verzi.

5 Novum Testamentum Graecae, eds. Nestle, E. – Aland, B. et K., 199327, Stuttgart.
3
2. MAXIM VYZNAVAČ

2.1. Životopis
Řecký teolog sedmého století Maxim Vyznavač (lat. Maximus Confessor, řec. Ma,ximoj o`
`Omologhth,j) se dle řeckých pramenů narodil kolem roku 580 do vysoce postavené rodiny
v Konstantinopoli (dle syrských pramenů narozen v Palestině jako syn samařského
obchodníka a perské otrokyně)6, což mu zřejmě umožnilo dosáhnout takového vzdělání, že se
později kolem roku 610 stal prvním sekretářem císaře Herakleia (610-641). V této funkci
setrval pouze několik let, mezi lety 613/614 žil mnišským životem v klášteře v Chrysopoli.
Dále jsou informace o jeho životě velmi sporé: po napadení říše Peršany se roku 632 nacházel
na cestách do Alexandrie jako doprovod Sofronia7, nakonec zřejmě zamířil do Kartága (645).8
Maximův náboženský boj začal nejprve proti stoupencům monofyzitismu.9 Tehdy se
postavil na stranu císaře Herakleia, který se po útocích Arabů pokoušel o smířlivou církevní
politiku za účelem udržení Sýrie, kde převládal neortodoxní monofyzitismus. Po smrti císaře
však začal energicky bojovat nejprve proti monoenergismu, posléze proti monotheletismu.10
V rámci této církevní rozepře se zúčastnil několika synodů, na kterých bylo předmětem sporu
případné odsouzení monotheletismu jako hereze. K samotnému prohlášení, že
monotheletismus je herezí, došlo roku 649 na lateránském koncilu v Římě, kterého se Maxim
rovněž účastnil. Tento koncil odsoudil zároveň s „heretiky“ i byzantské patriarchy, kteří
aktivně nevystupovali proti těmto herezím. Maxim byl tedy v této fázi sporu stále ještě
považován za ortodoxního teologa. Za své smýšlení byl pronásledován ze strany státu. Před
soud byl předvolán císařem Konstantem II. (630-668) do Konstantinopole až roku 655.
Jelikož byl v té době již významným teologem, císař se ho snažil přesvědčit nejprve mírnými
prostředky, aby odvolal své učení, když ale Maxim odmítl, byl souzen a odsouzen za
neuposlechnutí císařské moci a spiknutí k exilu v Bizyi (dnešní Turecko). Následovala další
vyhnanství, až byl nakonec synodem z roku 662 poslán do Laziky (dnešní Arménie). Před

6 Drobner, Hubertus R. Patrologie: Úvod do studia starokřesťanské literatury, 2011, Praha: Oikoymenh, s. 688.
7 Sofrónios (560-638), původem z Damašku, stal se učitelem rétoriky, roku 634 byl jmenován jeruzalémským
patriarchou. V úřadě působil až do své smrti roku 638.
8 Altaner, Berthold; Stuiber, Alfred Patrologie, 1966, Wien: Herder, s. 521.
9 Rahner, Karl; Vorgrimler, Herbert Teologický slovník, 2009, Praha: Vyšehrad, s. 226-228.
Monofyzitismus: podstatným sjednocením Logu s lidskou skutečností vznikla jediná přirozenost.
Monothelétismus: nauka o dvojí přirozenosti Ježíše Krista s jednou božskou vůlí v jedné osobě.
Monoenergismus: Ježíši Kristu je připsán pouze jeden způsob aktivity (řec. energeia), zároveň se trvá na
chalkedonské nauce o dvou přirozenostech.
10 Kraft, Heinrich Slovník křesťanské literatury, 2005, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, s. 204.
4
smrtí byl mučen, byl mu useknut jazyk a pravá ruka. Maxim Vyznavač zemřel v exilu roku
662.11 Brzy po své smrti začal být uctíván jako mučedník.

2.2. Dílo
Maxim byl jedním z nejplodnějších spisovatelů byzantské éry. Napsal 74 teologických
pojednání, kromě toho se dochovalo značné množství jeho dopisů a fragmentů z jeho
komentářů k Aristotelovi a Dionýsiovi Areopagitovi. V jeho spisech převažuje emotivní
přístup nad filozofickým racionalismem, proto byly čteny a opisovány zvláště mnichy a po
další staletí hluboce působily na vývoj byzantského mysticismu.12 Jeho díla se obvykle dělí do
čtyř velkých skupin: dogmaticko-polemické spisy, asketicko-mystické spisy, liturgické
traktáty a exegetická díla.13

2.2.1. Dogmaticko-polemické spisy
Jedná se o díla týkající se polemiky proti monofyzitismu, monoenergetismu a
monotheletismu. Opuscula theologica et polemica zahrnují Variae definitiones (proti
monofyzitům) a dílo s názvem Adversus eos qui dicunt dicendam unam Christi operationem
(proti monoenergetům). Mezi nejdůležitější spisy, které se zaměřují na boj proti
monotheletismu, patří De duabus unius Christi nostri voluntatibus a Disputatio cum Pyrrho.

2.2.2. Asketicko-mystické spisy
Jedná se o díla sepsaná před rokem 630, související s mnišskou etapou Maximova života.
Především je to dialog s názvem Liber asceticus, sbírka 400 sentencí týkající se duchovního
života Capita de caritate (v tomto spise Maxim hojně cituje církevní otce) a sbírka 300
sentencí Capita gnostica, vycházející převážně z Órigéna.

11 Döpp, S., Geerlings, W. Lexikon der antiken christlichen Literatur, s. 433.
12 Dostálová, Růžena Byzantská vzdělanost, 2003, Praha: Vyšehrad, s. 130.
13 Toto rozdělení přebíráme z: Lexikon der antiken christlichen Literatur, s. 433-34. Například Šmelhaus,
Vratislav (Řecká patrologie, 1972, Praha, s. 240-241) uvádí jeho díla v chronologickém pořadí. Drobner naopak
díla seřadil v sekci Edice abecedně ( Patrologie: Úvod do studia starokřesťanské literatury, s. 692).
5
2.2.3. Liturgické traktáty
Mezi liturgické traktáty patří Mystagogia (uvedení do teorie a praxe liturgického slavení,
založená na výkladech Dionýsia Areopagity) a Computus ecclesiasticus.

2.2.4. Exegetická díla
Maximova exegetická díla, jak je patrno z jejich názvů, převážně vysvětlují obtížná místa
Písma. Jedná se o Quaestiones ad Thalassium, Quaestiones et dubia, Výklad Otčenáše a
Výklad 59. žalmu. Quaestiones et dubia jsou psána formou otázek a odpovědí a byla sepsána
kolem roku 626. Quaestiones ad Thalassium obsahují souhrn odpovědí na 65 Thalassiových
otázek týkajících se sporných míst Písma. Thalassius byl libyjský mnich a Maximův přítel,
dílo bylo sepsáno nejspíše mezi léty 630-634. Kromě exegetických děl vykládajících biblický
text, patří do této skupiny souhrnné dílo Ambigua, které obsahuje výklad různých temných
míst u svatých Dionýsia a Řehoře z Nazianzu.14
Mimo to existuje řada děl, jejichž autorství je sporné, sbírka Diversa capita theologica et
oeconomica a Capita alia, jakož i množství hymnů, je Maximovi přisuzováno neprávem.15
Kritické edice Maximova díla vycházejí postupně v řadě Corpus Christianorum (Series
Graeca):16
Maximi Confessoris Quaestiones ad Thalassium: Una cum latina interpretatione Joannis
Scotti Eriugenae iuxta posita, 2 vols., eds. C. Laga, C. Steel, CCSG 7 a 22 (Turnhout:
Brepols, 1980 a 1990).
Maximi Confessoris Quaestiones et dubia, ed. J. H. Declerck, CCSG 10 (Turnhout: Brepols,
1982).
Maximi Confessoris Ambigua ad Johannem: Iuxta Johannis Scotti Eriugenae latinam
interpretationem, ed. E. Jeauneau, CCSG 18 (Turnhout: Brepols, 1988).
Maximi Confessoris opuscula exegetica duo: Expositio in Psalmum LIX, Expositio orationis
dominicae, ed. P. van Deun, CCSG 23 (Turnhout: Brepols, 1991).

14 Šmelhaus, Vratislav Řecká patrologie, 1972, Praha: Komenského fakulta, s. 240.
15 Döpp, S.; Geerlings, W. Lexikon der antiken christlichen Literatur, s. 434.
16 Tamtéž s. 434.
6
Liber Asceticus, ed. P. van Deun, CCSG 40 (Turnhout: Brepols, 2000).
Maximi Confessoris Ambigua ad Thomam una cum Epistula secunda ad Eundem, ed. B.
Janssens, CCSG 48 (Turnhout: Brepols, 2002).

7
3. PROBLEMATIKA ŘECKÉHO TEXTU NOVÉHO
ZÁKONA

3.1. Rukopisy Nového zákona
V dnešní době nelze jednoznačně potvrdit, že dochované řecké rukopisy jsou přesným
opisem původního novozákonního textu. Kritické vydání Nového zákona se snaží na základě
těchto rukopisů stanovit, pokud je to možné, původní text.17 Existují čtyři typy rukopisů
s textem Nového zákona: papyry, majuskulní kodexy, minuskulní kodexy a lekcionáře.

3.1.1. Novozákonní papyry
Úplný soupis papyrů obsahujících novozákonní text najdeme v kritickém vydání Nového
zákona18; zde se omezíme na popis nejvýznamnějších z nich.19
P4: pochází z 3. století a je uložen v Národní knihovně v Paříži. Obsahuje některé verše
z Lukášova evangelia.
P45: pochází z 3. století, obsahuje fragmenty všech čtyř evangelií a Skutky, tedy 30 listů
z původních 110. Je umístěn na dvou místech, a to v Dublinu a jeden list ve Vídni.
P46: pochází z doby kolem roku 200, obsahuje listy Pavlovy, tedy 86 listů z původních
104. Umístění je opět dvojí, vetší část se nachází v Dublinu, menší v americkém
Michiganu.
P47: pochází z 3. století, obsahuje fragmenty textu Zjevení, celkem 10 listů. Dnes je
uložen v Dublinu.
P52: zlomek datován kolem roku 125, obsahuje fragmenty z Janova evangelia a je uchován
v Manchesteru. Je významný především pro své stáří, jelikož se jedná o nejstarší jistý text
Nového zákona.

17 Nestle, N., Aland, K. Novum Testamentum Graece, Stuttgart, 199327.
18 Tamtéž s. 1424-1430.
19 Informace o jednotlivých papyrech přebíráme z: Tichý, L. Úvod do Nového zákona, s. 39.
8
P66: pochází z doby kolem roku 200, obsahuje zlomky Janova evangelia, je uložen
v Cologny u Ženevy.
P72: pochází z 3. až 4. století, obsahuje listy Petrovy, list Judův, ale i některé apokryfní
spisy. Umístění je dvojí, Judův list je uložen v Cologny, Petrovy listy jsou uloženy ve
Vatikánské knihovně.
P74: pochází ze 7. století, obsahuje fragmenty Skutků, listy Petrovy, Janovy, list Jakubův
a Judův. Tyto fragmenty jsou uchovány v Cologny.
P75: pochází z počátku 3. století, obsahuje značnou část Lukášova evangelia a menší části
Janova evangelia. Tento poměrně přesný text se nalézá v Cologny.
P90: pochází z 2. století, obsahuje zlomky Janova evangelia a vyskytuje se v Oxfordu.
P98: pochází snad z 2. století, obsahuje zlomek ze Skutků a text je uchován v Káhiře.

3.1.2. Majuskulní kodexy
Kodexy na rozdíl od papyrů obsahují text Nového zákona ve větším rozsahu, někdy i
úplný text všech novozákonních knih.20
א (01): Codex Sinaiticus
Tento kodex pocházející ze 4. století zachoval text Nového zákona téměř v plném
rozsahu. Objeven byl K. Tischendorfem na Sinaji, odkud i jeho pojmenování. V minulosti
byl označován písmenem S, jeho nálezce k němu však přiřadil první písmeno hebrejské
abecedy א, protože jej pokládal za velmi důležitý doklad Nového zákona. Textovou
strukturou spadá rukopis do kategorie alexandrijského typu Nového zákona.21
A (02): Codex Alexandrinus
Za dobu vzniku můžeme pokládat 5. století, v textu se nedochovalo 31 listů. Kodex byl
v 11. století nejprve v rukou alexandrijského patriarchy, poté směřoval roku 1627 do
Anglie na královský dvůr, dnes jej nalezneme v britském muzeu v Londýně, podobně jako

20 Informace o jednotlivých majuskulních rukopisech přebíráme z: Tichý, L. Úvod do Nového zákona, s. 41.
21 Metzger, B. M. The text of the New Testament: Its Transmission, Corruption, and Restoration, s. 46-60.
9
Sinajský kodex. Část rukopisu, kde se nalézají evangelia, řadíme do byzantského typu
Nového zákona, ostatní dochovaný text spadá pod alexandrijský typ textu.
B (03): Codex Vaticanus
Zmíněný doklad novozákonního textu se datuje do 1. pol. 4. století, mezi chybějící části
patří konec 9. kapitoly z Listu Židům. Od roku 1475 se nachází ve Vatikánské knihovně.
Předešlá umístění nejsou známa. Rukopis, jenž spadá svou strukturou do alexandrijského
typu textu, bohužel přišel o svou autentičnost při korekturách z dob minulých.22
C (04): Codex Ephraemi Syri rescriptus
Kodex pochází z 5. století a zachoval se v něm celý text Nového zákona, i když
s mezerami. Je taktéž považován za nejslavnější palimpsest. Nyní se nachází v Národní
knihovně v Paříži. Majoritní text je zapsán pozdní koiné byzantského typu.
D (05): Codex Bezae Contabrigiensis
Jedná se o řecko-latinský text datovaný do přelomu 5. a 6. století. Kodex obsahuje
převážně evangelia a Skutky. Dnes se nachází na Univerzitě v Cambridgi, které text
věnoval Th. Beza, a své jméno získal po svém dárci. Rukopis strukturou spadá do
západního typu textu.
D (06): Codex Claromontanus
V případě tohoto kodexu je důležité jej nezaměnit s předešlým kodexem D(05), ačkoliv
podobnost neodráží pouze stejné abecední pojmenování, ale i fakt, že kodex byl sepsán
také ve dvou jazycích a spadá do západního typu textu. Pochází z 6. století, dnes je
uchován v Paříži a stejně jako předešlý kodex D(05) byl původně majetkem Th. Bezy.
W (032): Codex Freerianus
Kodex datovaný do 5. století obsahuje neúplné texty evangelií, je však zajímavý přidanou
vsuvkou v Markově evangeliu, a to v 16. kapitole, mezi 14. a 15. verš. Některé části
Matoušova a Lukášova evangelia byly zapsány dle tradice byzantského typu textu, některé
však dle zvyklostí alexandrijského typu. Na rozdíl od částí Markova evangelia, jenž byly
některé zapsány západním typem, některé cesarejským typem textu. V tomto kodexu tedy

22 Metzger, B. M. The text of the New Testament: Its Transmission, Corruption, and Restoration, s. 47.
10