Izrael ve světle biblických proroctví : 5 přednášek PDF
Preview Izrael ve světle biblických proroctví : 5 přednášek
Otto Siegfried von Ribra I Z R A E L ve světle biblických proroctví v Otto Siegfried von Bibra IZRAEL ve světle biblických proroctví Pět přednášek o»b!ic-(vá aiíademie V zídkách 402 290 02 Kolín II Z % 1. IZRAEL A STARÁ SMLOUVA Izrael je vyvolený národ, protože Bůh řekl: „Pouze k vám jsem se znal ze všech čeledí země.“ (Am 3,2 E) Od Abraháma se táhnou dějiny Izraele tak pestré, jak tomu není u žádného jiného národa na světě. Dílem ve své zemi, dílem mimo, dílem ve štěstí, dílem v neštěstí — podmíněny hříchem a odklonem, soudem a omilostně ním. Při tom všem si však Izrael až posud podržel své poslání, až dosud si podržel milostiplnou a nádhernou budoucnost, kterou mu Bůh přislíbil. Předtím než existoval izraelský národ, neměl Bůh na zemi k dispozici ani jediný lid, který by mohl uchopit, aby z něho uči nil svůj nástroj. Ba ani jedinou čeleď neměl k dispozici, ani jedi nou rodinu. Proto Bůh vytvořil naprosto nový začátek tím, že po volal a vyvolil jednoho jediného muže, totiž Abraháma. Jím mělo začít uprostřed lidstva naprosto nové dějinné vedení. Přitom zůsta lo Boží zjevení — prozatím — ohraničeno na omezený životní pro stor tohoto jednoho člověka. Potom vedlo zjevení Izáka, Jakuba a jeho dvanáct synů, dále k dvanáctikmennému národu, a potom přes dvanáctikmenný národ bezprostředně dále k zaslíbenému Me siáši. Když nyní chceme uvažovat o tématu Izrael a stará smlouva, chtěl bych zde to, co je třeba říci, v návaznosti na dílo Ericha Sauera „Červánky spásy světa" (Wuppertal 1937) rozčlenit na dva hlavní úseky: I. Povolání Izraele a příkaz ke službě II, Boží způsob výchovy Izraele ve staré smlouvě I. Povuláiií Izraele a příkaz kw službě A. Dvojí úloha Izraele 1. Izrael měl být lidským místem přijetí sestupujícího Božího zjevení, takříkajíc přijímací stanicí pro světlo z věčnosti. Těžiště a koruna tohoto povolání spočívá v tom, že nakonec přichází na zem nejen Boží slovo, ale Bůh sám se zjevuje mezi lidmi tak, že nemluví jen skrze proroky, nýbrž skrze svého Syna (Zd. 1,1-2). lak se Izrael stává přechodným bydlištěm Spasitele světa, před mostím věčného Božího panství na zemi, domovem zaslíbeného Mesiáše — a skrze něho místem narození mesiánské obce. Církve nové smlouvy. 2. Proto měl Izrael razit cestu pro rozšíření božské spásy a Bo žího panství mezi všemi národy světa tím, že je povolán stát se 3 svědkem živého Boha, kanálem jeho zjevení, vlajkonošem jeho věčné pravdy a heroldem jeho královského panství. „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn. 12,3 E.) B. Zvláštní projevy Boží milosti vzhledem k Izraeli Zde je třeba jmenovat především následující události, které jsou nám tak dobře známy ze Starého zákona; stačí je proto připome nout jen heslovitě: Boží řeč k praotcům, osvobození Izraele z Egyp ta, přechod Rudého moře, vydání zákona a uzavření smlouvy na Sinaji, zázrak zaopatření na poušti, obsazení zaslíbené země. K to mu patří v celém čase od Mojžíše přes Samuela až po Malachiáše dlouhá řada proroků jakožto povolaných a zplnomocněných vy slanců Boha Izraele. Přitom je pro všechna božská proroctví po znáním a zdrojem síly „duch Mesiášův". V 1. Pt 1,11 se říká o pro rocích: „Zkoumali, na který čas a na jaké okolnosti ukazuje duch Kristův v nich přítomný." Proto je Mesiáš nejen obsahem a cílem všeho prorokování, ale také jejich původcem a jejich nosným ele mentem. Co se obsahu předávaného poselství týče, vykonává se prorocký úřad konkrétně ve třech hlavních okruzích: a) osvětlení minulosti, zvláště jakožto sepsání dějin, b) odsouzení přítomnosti, zvláště jakožto napomenutí a výzva k obrácení, c) předpovězení budoucnosti, zvláště jakožto varování nebo po vzbuzení. II. Boží způsob výchovy Izraulc ve síaré smlouvě A. Boží způsob výchovy Izraele je třeba vidět ze dvou hledisek: jde na jedné straně o oddělení od národů a na druhé straně o pověření pro národy. To znamená, že Izrael byl nejprve Bohem vyčleněn od ostatních národů jakožto jeho lid smlouvy, a zároveň bylo účelem tohoto oddělení rozšíření poselství o spáse do širokého světa národů. Tomuto dvojímu cíli jeho povolání odpovídala také všechna Boží vedení ve starozákonních dějinách Izraele. Jinými slovy: dvojímu výchovnému cíli Božímu s Izraelem odpovídaly dvě rozdílné výchovné periody: První perioda: Božská výchova k oddělení Týká se to doby od r. 1900 do r. 586 př. Kristem, tzn. od Abra háma do babylónského vyhnanství: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce." (Gn 12,1 E) Tímto Božím příkazem Abrahámovi začínají izraelské dějiny. Začínají tedy oddělením. A celá staletí bylo smyslem všeho Božího jednání s Izraelem prá vě toto: vyčlenit ho a uzavřít, aby upevnil jeho národní charakter, '! Tomuto výchovnému cíli odděleni a vyčlenění sloužily čtyři věci: a) ohrada zákona b) Kanaán jako domovský prostor usazeného Židovstva o) hebrejská Bible, Starý zákon d) Jeruzalémský chrám Po půldruhém tisíciletí přišel zlom, a od té doby — opět na staletí — se veškerá Boží výchova Izraele zaměřila na to, aby se izraelský lid rozptýlil mezi národy, přičemž bod obratu mezi těmi to dvěma obdobími tvoří babylónské zajetí 606 — 536 př. Kr. Pře jdeme tedy k druhé periodě: Božská výchova k rozšíření po světě. Od vyhnanství se objevuje kromě Židovstva usazeného v Kana- ánu Židovstvo rozptýlené, tedy diaspora. Kromě chrámu se obje vují synagógy, ve kterých vznikla nová střediska židovského živo ta ve všech zemích kolem Středozemního moře. Kromě hebrejského Starého zákona se objevuje jeho řecký překlad, takzvaná Septu- nginta, která měla sloužit k tomu, aby přiblížila zákon, proroky a tóny davidovských žalmů nejen židům v diaspoře, ale také poha nům. Musíme si to představit takto: Židé žili roztroušeni kolem Středozemního moře, kde se všude hovořilo řecký, tehdejší světo vou řečí, a proto měl tento řecký překlad Starého zákona, Septu- aginta, tak velký význam pro všechny židovské obce a synagógy v diaspoře, a tím také pro pohanské obyvatelstvo v těchto zemích. Židé usazení ve vlasti se svým chrámem a svou hebrejskou biblí byli původně vysoce koncentrovanou mocí. V tomto prvním období, jak jsme právě ukázali, mohli židé v diaspoře se svými synagógami a Septuagintou rozvíjet působení směřující ven, do okolí. Tímto prostřednictvím byl Izrael schopen stát se poslem svého Boha k národům. Teprve v poznání protikladu mezi oddělením se od světa a ote vřením se světu leží klíč k porozumění dějin Izraele ve Staré smlouvě. Jak Izrael reagoval na tyto metody Boží výchovy? Odpověď je smutná: Izrael se postavil ve všem proti Božím plá nům. A tím jsme se dostali k dalšímu úseku: B. Selhání Izraele Sledujeme reakci Izraele na Boží způsoby výchovy v obou jme novaných periodách: 1. Od vydání zákona do vyhnanství (1500 — 586 př. Kr.) byla hlavním hříchem Izraele vedle nedůvěry a neposlušnosti modlo služba. Což znamená, že právě v období, kdy veškerá Boží výchova směřovala k vyčlenění a oddělení od ostatních národů světa, měl 5 s nimi Izrael modlářské styky a společenství. Nakonec Bůh poslal jako metlu Nabuchodonozora. Jeruzalém byl zničen a jeho lid od veden do zajetí (586 př. Kr.). A přece se stalo něco úžasného: právě v Babylóně, ve vyhnan ství, byl izraelský národ od modloslužby uzdraven a s novými úkoly a s novými cíli se věřící pozůstatek Izraele vrací zpět, aby už mo~ dloslužebně nikdy nepropadl. Po vyhnanství už nepředstavovala mo dloslužba pro Izrael žádné pokušení. Izrael se však pustil cestou opačného omylu. 2. Jak jsme slyšeli, po exilu zaměřoval Bůh všechny výchovné metody k tomu, aby Izrael připravil pro svou světovou evangeliza ci ostatních národů. Ale co učinil jeho lid nyní? Stáhl se do sebe a v nejvyšší povýšenosti pohrdal pohany jako nečistými psy. Zvláště pod vedením farizeů, „vyčleněných11 (to ono slovo znamená v pře kladu), dosáhl tento tělesný akcent přednostního postavení Izraele svého vrcholu. Tak byl Izrael napořád lidem tvrdošíjným a protivícím se: „Ó, vy tvrdošíjní," musí zvolat Štěpán, „vy se vždy protivíte Duchu svátému, jak vaši otcové, tak i vy.“ (Sk. 7,51) Nebo vyjádřeno Žal mem: „Je to lid bloudící srdcem, k mým cestám se nezná." (Ž. 95,10 E) —- to jim musí říci Bůh. Vrcholu svého prohřešení však Izrael dosáhl právě tehdy, když udeřila jeho nejdůležitější hodina: když se objevil Mesiáš. O tom bude řeč později. 2. IZRAEL A NOVÁ SMLOUVA Nevyrostli jsme všichni s představou, že nová smlouva — a sice právě na rozdíl od staré — se netýká Izraele, ale obce ze všech národů, nás křesťanů z pohanství? Ale neslíbil Bůh skrze proroka Jeremiáše novou smlouvu výslovně svému izraelskému lidu? Stojí přece psáno: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzav řu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu." (Jer. 31,31 E) To je základní místo ve Starém zákoně, kde je zaslíbena nová smlouva. A toto proroctví se naplnilo skrze poslání Mesiáše a jeho oběti. A toto proroctví z Jer. 31 měl před čima Pán Ježíš, když v předvečer své obětné smrti podal svým učedníkům kalich se slovy: „Tento kalich je nová smlouva v mé krvi." (1 Kor. 11,25). Jací to byli lidé, kteří byli onen požehnaný večer kolem Pána? By li to výlučně Izraelité. 6 Není tedy pochyb: Izrael je vyvolený národ Boží nejen staré, ale i nové smlouvy! Nejen ta stará, ale právě tak i nová smlouva platí izraelskému národu. Velmi jasně a bolestně to cítil Pavel, že jeho vroucně milovaný národ odvrhl Pána Ježíše jako Mesiáše a přidržel se staré cesty zákona. A přece nepochyboval o tom, že vyvolení Izraele není pro to neplatné, není zrušeno. Lapidárně to vyjadřuje věta z listu Ří manům: „Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná." (Ř. 11,29 E) A poněvadž Pavel cítil určitou povýšenost křesťanů z pohanství nad Izraelem, představil jim situaci obrazem olivového stromu [Ř 11,16-24] Tím zdůrazňuje: Izrael je a zůstává zákonným „kmenem, ušlechtilou olivou" (v. 24J. Pohané, kteří uvěřili Mesiáši, jsou toliko naroubované větve, které kdykoliv, když selžou, mohou být také odstraněny. Proto jsou napomínáni, aby nebyli příliš „na koni": „Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe." (v. 21) Pavel se brání té možnosti a varuje před nebezpe čím, že pohanokřesťané budou pohrdavě shlížet na Židy, protože v tom případě by museli být vylomeni jako větve z olivy. Přehlížením Izraele by totiž pohanokřesťané zapomněli, že sami jsou pouze naroubováni. Werner de Boor v této souvislosti říká: „Mějme na paměti, že tento obraz nám připomíná postavení v ději nách spásy, které jsme už dávno zapomněli, a proti kterému se dokonce vzpíráme, když je nám ukázáno. My žijeme, myslíme a cí tíme tak, jako by Pavel zde říkal: Starou olivu Bůh odstranil a vedle si zasadil nový vlastní stromeček ... To je povýšené myšlení, které nám Pavel zakazuje." Když Pavel mluví o kořenu olivy, který je svátý a na kterém jsme my pohanokřesťané dostali podíl skrze naroubování, myslí asi na praotce, zvláště na Abraháma, otce víry. A tento kořen je skutečně společný základ pro uskutečnění a naplnění dějin spásy — a to znamená Boží dějiny s Izraelem stejně jako s Církví, z náro dů povolaného společenství. Poněvadž Pavel chce v tomto úryvku (R 1.1) objasnit vztah Církve k Izraeli, vede tento obraz kořene a větví ještě dál a obohacuje ho, jak jsme slyšeli, podobenstvím o ušlechtilé a divoké olivě. My, kteří pocházíme z divoké olivy, jsme naroubováni na olivu ušlechtilou, abychom měli účast na její mize -- takový nádherný užitek nám přináší. Neboť nyní jsou celé Boží dějiny Starého zákona také naší předhistorií: Abrahám je sku tečně také náš otec. Žalmy jsou i naše modlitby. Skrze proroky mlu ví Bůh i k nám. Můžeme si uvědomit, že existují jen jedny Boží dě jiny spásy, do kterých jsme byli přijati, jak to Pavel vyjádřil v Ef. 3,8 E: „... že pohané jsou spoludědicové, část společného těla, a mají v Kristu Ježíši svůj podíl na zaslíbeních evangelia." V kaž dém gřípadě ale platí: „My neneseme kořen, ale kořen nese nás," Letniční biblická akademie? 'Z Zídkách 402 280 02 Kolín II Nyní si však musíme znovu postavit před oči základní výpověď proroka Jeremiáše, z které jsme vyšli, abychom mohli zodpovědět důležitou otázku: v čem se odlišuje nová smlouva od staré? I< tomu si poslechneme pokračování 31. kapitoly ve verších 33 a 34: „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův. Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: „Po znávejte Hospodina!" Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepra vost a jejich hřích už nebudu připomínat." K tomu hned ještě pro doplnění výpověď z Ezechiela 36,26-27 E „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Uči ním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich." Tato starozákonní proroctví z Jer. 31 a Ez. 36 o nové smlouvě, ve které stojíme, jsou tak závažná, základní a dalekosáhlá, že si teď chceme nechat od Pána Ježíše konkrétně ukázat, co to pro nás znamená v praxi. Právě v řeči na rozloučenou je nám to velmi konkrétně ukázá no. V J 14,15 říká Ježíš (podle původního textu): „Když mě milujete, budete napjatě dávat pozor na moje pokyny." Když máme před se- bou tuto výpověď v řeckém originále, potom nám padne do očí, jak se to, co má Ježíš, na mysli, odlišuje od starého Lutherova pře kladu, který mají snad mnozí v uchu: „Když mě milujete, tedy za chovávejte má přikázání." — Musíme uvážit, co je zde na rozdíl od tohoto překladu skutečně myšleno. První nápadný rozdíl je, že podle starého Lutherova textu jde o rozkaz, který nám Pán zde dává, o imperativ. „Zachovávejte má přikázání!" Ale v řeckém textu zde nestojí imperativ, nýbrž futurum: „Když mě milujete, bu dete . . To značí: Když skutečně milujeme Pána Ježíše, nemusí nám nikdo přikazovat, že Ho máme poslouchat — protože tak bu deme činit ze srdce. Neboť to způsobí naše láska, že bude potřebou našeho srdce žít tak, jak to od nás Pán očekává. Potom budeme skutečně provádět Jeho pokyny, tedy budeme takovými lidmi, o kte rých je řečeno u Ezechiela, že „se řídí jeho nařízením^ zachová vají jeho řády a jednají podle nich." Druhý rozdíl je v tom, že tu není řeč o „přikázáních". Při slově přikázání nás samozřejmě ihned napadne zákon ze Sinaje. Ale tu nejsou míněna přikázání ze Sinaje. Siovo „entolai", které zde stojí, může totiž znamenat i rozkazy a přikázání, ale v této souvislosti je musíme přeložit jako „pokyny" nebo „pověření". Neboť je zde míněno to, že jednotliví učednici jsou v konkrétních situacích své ho života odkázáni na osobní pokyny a bezprostřední pověření, které 8 jim vysvětluje Duch svalý. Ze Jeho učedníci zachovávají Desatero, to Pán předpokládá, že se proti němu neprohřešují. Ale to by bylo příliš málo, kdyby se naše poslušnost vyčerpala jen v plnění Desa tera. Ne, Bůh má pro nás osobní pověření, pro každého z nás. To je přece důvod k radosti: Pán nás přijímá do svého vlastního díla, aby nám dál na něm účast, uděluje nám svá pověření. A když Ho máme rádi, potom se to stává radostí našeho života, naplněním našeho bytí: že smíme být k dispozicí našemu Pánu, abychom plnili Teho pokyny, aby tak ostatní, kteří jsou dosud da leko, také obrátili pozornost k Němu, aby ho poznali — aby se skrze nás dostal Pán Ježíš do jejich zorného pole a oni mohli poznat, jak úžasný je Osvoboditel. To je smysl výroku: zda Ho skutečně milujeme, pozná se podle toho, že pozorně nasloucháme tomu, co nám chce svěřit a k čemu nás vybízí. Pro náš čas ztišení na počátku dne by mělo být důležité, že se ptáme: „Pane, jaké máš dnes pokyny a pověření pro své dítě? Čím ti dnes mohu udělat radost? Jsem ti k dispozici. Mluv...“ íe to tak nádherné povolání, tak velká výsada — smět být Pánu k dispozici jako nástroj se svým ubohým, nepatrným životem. On má, pro nás vždy odpovídající pověření. Abychom však pochopili tyto souvislosti a tím nesrovnatelnost našeho povolání ještě jasněji, poukážeme ještě na dvě místa z Je žíšovy řeči na rozloučenou. Nejdříve J 15,9-10 E. Ježíš tam říká: „Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte- li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázá ní svého Otce a zůstávám v jeho lásce." Nejdříve tato úžasná skutečnost: Pán Ježíš nás přijal ve své lásce. Není to velká osovobozující událost našeho života — být přijat Ježíšem v Jebo lásce? Byli jsme přijati z velkého smilování „beze vší vlastní zásluhy a hodnoty". Přijati do lásky našeho Pána. Nyní klidně v křesťanstvu zdomácnělo přesvědčení, že prostě není možné zůstávat v Težíši. Právě naopak! Byli jsme vyučováni, že náš život je neustálé klopýtání a selhávání, že nevyhnutelně denně hřešíme „myšlením, slovy i skutky". To je ale přesný opak toho, co má Ježíš na mysli, když říká: „Zůstaňte v mé lásce!" Jsme zvyklí představovat si křesťanský život ne jako zůstávání v Ježíši, ale jako nepřetržitou a nevyhnutelnou houpačku: neustále padat, a potom opět vstávat, neustále hřešit, a potom přijímat odpuštění. Musíme si to přece sřízlivě rozmyslet: kdyby tomu bylo tak, jak jsme tomu byli dosud učeni, že páchání hříchů neodvratně patří k věci, že mnoho hříchů denně je normální stav vykoupených znovuzrozených křesťanů — potom by to znamenalo, že podezírá 9 me Ježíše z toho, že sice řekl učedníkům: „Zůstaňte ve mně“, ovšem s podtextem: „Když to zkusíte, dost rychle přijdete na to, že to prostě nejde." Jaká by to byla rouhavá představa, jaké trestuhodné podezírání! Stojíme tedy před otázkou: Chceme to od svého Pána přijmout, uvěřit mu a důvěřovat v tom, co zde říká — nebo ne? Když ne, potom ovšem celý náš život křesťana nemá smysl. A skutečně nemá smysl život mnohých, kteří se nazývají křesťany. Nepřináší nic, absolutně nic: Jim. samým ani jiným. 0 světle a soli pro okolí nemůže být ani řeči. Vidíme tedy, že stojíme před otázkou, před kterou nás postavil Pán a že se zde musíme rozhodnout, jestli mu chceme důvěřovat, nebo ne zeptánu;-!]' se však přece zpětně: „Pane, jak je to možné, abych já slabý, chybující, hříšný, z prachu pocházející člověk mohl zůstá vat v Tobě, ve Tvé lásce? lak by to mohlo být možné?" Sám Pán nám dá odpověď ve verši 10: „Když budete napjatě, přesně dávat pozor, na moje pokyny, moje pověření, budete zůstávat v mé lásce, právě tak jako já sám jsem přesně dbal na pokyny svého Otce, a tak zůstávám v Jeho lásce." Ježíš chce tedy říci: „Musíte to dělat stejně jako já." Jak to tedy dělal On? Z evangelií víme, že Pán ležíš pozorně naslouchal pokynům svého Otce a byl zcela závislý na tom, co mu Otec ukázal. Jeden příklad: jednoho dne řekli Pánu jeho bratři: „Pojď přece také do Jeruzaléma, aby tam tvoji učedníci viděli skutky, které činíš!" — Bylo to před slavností stánků. Těžíš odvětil: „Ne, vy si jděte na slavnost, já nepůjdu." Sotva se však vzdálili, šel také do Jeruzaléma, avšak zcela inkognito. (J 3,10) O co šlo? Když Ho jeho bratři chtěli povzbudit k cestě, nepřišlo ještě od Boha žádné pově ření. Ale později dostal přece pokyn, a potom šel. Tak byl Pán zá vislý na radách svého Otce. A tímto způsobem mohl zůstávat v lásce Otcově, tj. vést svátý život v poslušnosti. V této souvislosti se nabízí otázka: nebyl Ježíšův svátý život dán automaticky tím, že byl Božím Synem? Mohl On vůbec hřešit? Je totiž velmi rozšířená představa, že Ježíš jakožto Boží syn přišel na zem v božské přirozenosti, a proto vůbec nemohl hřešit. To je ovšem omyl! Ne v božské, ale v lidské přirozenosti přišel Pán na zem: právě to bylo jeho sebezapřením a sebeponížením, že jako věčný Boží Syn se zcela stal člověkem, když přišel na zem. Stojí přece výslovně v Žd 4,15 E: „Nemáme přece velekněze, kterému by byly cizí naše slabosti: vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu." Takže: Ježíš přišel na svět jako člověk, v lidské přirozenosti, a to znamená, že byl vystaven všem 10
The list of books you might like
