Cesta z království českého do Benátek

295 Pages·2011·1.75 MB·Czech

Znění tohoto textu vychází z díla Kristofa Haranta z Polžic a z
Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z Království českého do Benátek,
odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na
horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v pusté Arabii (Díl druhý) tak, jak
bylo vydáno vydavatelstvím Fr. Řivnáče v roce 1855 (HARANT
Z POLŽIC A Z BEZDRUŽIC A NA PECCE, Kristof. Kristofa Haranta
z Polžic a z Bezdružic a na Pecce atd. Cesta z Království českého do
Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na
horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v pusté Arabii. Praha : Fr. Řivnáč, 1855.
296 s. Česká bibliothéka.).

Text díla (Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Cesta z Království českého
do Benátek. 2. díl), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán
autorskými právy.

Citační záznam této e-knihy:
HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC, Kryštof. Cesta z Království
českého do Benátek [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna
v Praze, 2011 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd].
2. díl. Dostupné z WWW:
<http://web2.mlp.cz/koweb/00/03/60/26/10/cesta_z_kralovstvi_
ceskeho_2.pdf>.

Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze,
podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 07. 09. 2011.
Obsah:
Kapitola 1. .............................................................................................. 7
Kapitola 2. ............................................................................................ 13
Kapitola 3. ............................................................................................ 20
Kapitola 4. ............................................................................................ 25
Kapitola 5. ............................................................................................ 32
Kapitola 6. ............................................................................................ 40
Kapitola 7. ............................................................................................ 51
Kapitola 8. ............................................................................................ 61
Kapitola 9. ............................................................................................ 70
Kapitola 10. .......................................................................................... 79
Kapitola 11. .......................................................................................... 82
Kapitola 12. .......................................................................................... 96
Kapitola 13. ........................................................................................ 102
Kapitola 14. ........................................................................................ 118
Kapitola 15. ........................................................................................ 133
Kapitola 16. ........................................................................................ 139
Kapitola 17. ........................................................................................ 165
Kapitola 18. ........................................................................................ 178
Kapitola 19. ........................................................................................ 197
Kapitola 20. ........................................................................................ 209
Kapitola 21. ........................................................................................ 216
Kapitola 22. ........................................................................................ 226
Kapitola 23. ........................................................................................ 234
Začátek té jízdy. ............................................................................ 236
Kterého času karavana z místa se hýbá, a kdy zase odpočívá.
.............................................................................................................. 238
Jakým pořádkem karavana jezdí. ............................................... 239
O obzvláštních a znamenitých věcech, kteréž se na té cestě
nacházejí a spatřují. ........................................................................... 241
O serifovi králi v Mecchy. ........................................................... 246
O městě Mecchu. ........................................................................... 246
O Abrahamovém domu. .............................................................. 247
4
O obřadech poutníkův. ................................................................ 248
Co karavana dělá, když poodpočine. ........................................ 250
O třech karavanách....................................................................... 251
O kázaní. ........................................................................................ 252
O městě Zidem aneb Zidu. .......................................................... 255
O putování do Mediny. ............................................................... 256
O městu Medině............................................................................ 257
Jaký jest spůsob vně a za městem Medinou. ............................ 258
Odvozování šatstva aneb příkrovu k hrobu. ............................ 259
Kapitola 24. ........................................................................................ 263
Kapitola 25. ........................................................................................ 276
Kapitola 26. ........................................................................................ 283
5
Druhý díl,
V němž se vypisuje cesta z Jeruzaléma do Egypta a velikého
města Kairu; odtud dále do Arabie pusté, k moři Červenému,
k hoře Sinai, Oreb a svaté panny Kateřiny; a naposledy rozličných
národův obyčejové, zlí i dobří, i také krajiny jejich mnohé, v nichž
bydlejí.
6
Kapitola 1.
O vyjetí našem z města Jerusaléma až k městu Ráma.

Předně, že příběhův a věcí paměti hodných, cizích i domácích,
netoliko doslýchám, ale sobě v pamět skládám a jimi svůj život
řídím, k tomu se znám. Příkladu jiného byť nebylo, jej od včeliček
přirozený mám, kteréž ač na rozličné kvítíčko připadají a z nich
rozličné moci a podstaty sbírají, však vždy jednu a túž podstatu,
vlastnost a dobrotu medu mistrovsky udělají. Tak potřebí jednomu
každému, v těchto posledních předivných časích věku tohoto,
všelijakým dobrým věcem se učiti, rozličným povahám zvykati, jimi
se spravovati, a z těch ctné, dobré a prospěšné zvolovati a sobě
přivlastňovati; čehož potvrzuje Demosth. in 17. proe.: „Za povinnost
mužův rozumných to mám, aby túž pilnost a prozřetelnost o věci
své jako o cizí měli, a netoliko přívětiví ale i opatrní vidíni byli.“
Zisku ani úžitku žádného jiného nevyhledávám, nežli toho, o
němž Mimus píše: Beneficium dando accepit, qui digno dedit. Beneficium
dignis ubi das, omnes obligas. Španělové totéž v přísloví mají: Beneficio
quién dio al digno dandolo, recebielo. Beneficios dando a los dignos, obligas
a ti a todos; totiž: „Kdo co vděčnému dal, již za to dobrodiní přijal.
Když vděčným dobře děláš, všecky sobě zavazuješ.“ Nebo
pobožnému čtenáři tuto svou práci obětujíc tím úmyslem to činím,
aby pro ctnou dobrotu svou, tou sobě i jiným dobře prospíval; a
protož ctností to čině, za to odplatu ctnosti vzdělání a dobročinnosti
sobě pokládám.
Lásky a přízně, leč pravdou a upřímnou věrností, dosáhnouti se
nestrojím, maje dosti na tom, co Plautus in Amphitr. pověděl:
„Ctností má se přízeň vyhledávati, a ne pochlebenstvím; dosti
každého času příznivcův má, kdo dobře činí, věříš-li těm, v kterýchž
ta věc rukou jest.“ Obojího toho společně tak šetřím, totiž aby můj
bližní spolu se mnou v historiích a příbězích mně stalých tím více se
cvičil a příkladnějším učiněn byl. Nebo vedlé propovědění sv.
7
Augustina všickni z počtu těch býti máme: qui scribunt proficiendo, et
scribendo proficiunt, to jest: „píší prospívajíce, a psaním prospívají.“
Abych komu svým spisem ubližovati chtěl, toho se jako poctivý
pán snažně vystříhám: spíše se mně toho dostane od mnohých,
kteříž mně na zlou stranu vykládati budou; ale jak Pláto těší: „Lépe
jest křivdu snésti, nežli ji učiniti“, na to málo dbáti budu; snad se jim
naposledy steskne a přihodí, co Mimus svědčí Etiam qui faciunt, odio
habent injuriam, totiž: „I ti, kteříž křivdu činí, křivdy nenávidí.“
Presto esta da arrepentirse el que juzga de ligero. Aun los que fazen injuria
la aborescen; čehož bych všem žádal.
Naposledy maje dosti příčin tohoto druhého dílu buď dokonce
zanechati, aneb jej běžně přeběhnouti, poznav, mimo počatý úmysl
můj, první díl příliš prodloužený a pracný býti, a zvláště jsa za
příčinou služby své dvorské a jiných zaneprázdnění k takovému
spisování a vydávání kněh nespůsobný; přes to ohlédaje se na
povědění Seneky: „Kolikrát co píšeš, věz, že tvých obyčejů a umění
jistotu od sebe dáváš;“, kteréžto věci nyní, co Mimus poznamenal: in
judicando est criminosa celeritas, to jest: „souditi lidé s útržkou spěšní
jsou a s tím se více nežli s čím jiným obírají,“ a zvláště kdež se všem
zachovati a ve všem dokonalým býti možné není; nýbrž jak svatý
Jeroným píše, přihází se obyčejně, že „každého jeho vlastní psaní
svodí, a od původa mnoho přehlídnuto bývá: avšak jako synové
nezdární otci přece milí jsou, tak jednakaždá práce spisovateli
svému se dobře líbí.“ Menander kratičce toho též dotekl: „Jiné souditi
umíme, sami toho, co přehlídneme, nešetříme.“ Del defecto de otro el
sabio enmienda el suyo. A jak Demosthenes (Olynth. 3.) kratčeji
pověděl: Facillimum est omnium sese decipere, že nejsnáze sebe člověk
oklamá. Avšak nadto nadevšecko od některých vzácných pánův
mne k té práci probuzováním dohnán jsem, že jsem od svého
předsevzetí ustoupiti a mimo sepsání příhod i míst putování mého v
Egyptě, na poušti arabské atd. i jiné vypsání mnohých východních
království, jako abyssinského, perského, španělského v Indii,
tatarského a jiných východních zemí, obyčejův lidí v nich a
mnohých věcí paměti hodných, vedlé tureckých zemí (kteréž že
8
jsem vedlé Gregoria Nazianzena napomenutí: Praclarum est mentem
historiarum cognitione instructam habere, tak jakž jsem se na to těch,
kteříž se v těch zemích rodili a v nich obchody své vedli, a zvláště v
Kairu a v Egyptě vyptal a sobě pro pamět poznamenal) mimo vůli
svou dotýkati musil. Snad mne proto k tomu měli, co Isocrates
vypravuje, že „co neobyčejného jest, to nad jiné věci oblibováno
bývá.“
Pročež k té práci s tím ohlášením přistupuji: že nic o své ujmě a z
svého mozku nepíši, než to, nač jsem se, byv blíže těch všech krajin a
s větším počtem lidí z těch krajin rodilých i odjinud, v nich živnost
vedoucích, vyptati a s jinými hodnověrnými spisovateli, kteříž o
tom nemálo vypisují, srovnati mohl. Ač snad někdo co onen
Philemon řekne, že „mnohé věci nepotřebné, zbytečné i také k víře
nepodobné vypisuji.“ Nato já s Plautem in Menachinis odpovídám:
„Když mi se toliko líbí, byť pracné bylo, sobě v tom dosti činím.“
Poněvadž jest úmysl můj takový, abych svým dobrým pánům a
přátelům to k vůli učinil a své milé vlasti posloužil, na tom dosti
mám, podlé přísloví: No estudies complazer a muchos, mas a quales,
„nehleď se všem zachovati, než toliko těm, kterýmž náleží.“ Denegar
se ala patria es padescer destierro, „vlasti nechtíti posloužiti, jest se jí
odepříti.“ Zase pak rozličné věci mysl občerstvují, jakž Lucianus
pověděl: Illud quod semper sui simile est, celeriter adferre satietatem.
Ninguna cosa es alegre, sino laquela variedad farta. latině Varietas delectat,
totiž „rozličnost přináší rozkoš.“ Spíše by se čtenáři stesklo věci
běžné, jednostejné a známé čísti, nežli tak rozdílné avšak pravdivě
stalé, jakž mimo mnohé osoby hodnověrné, kteříž mne v tom
potvrzovali, i některých spisovatelů při každé věci dotknouti
neopominu.
Naposledy aby věcí cizích známost jakákoli, zlá i dobrá, neměla
prospívati, tomu na odpor, co jsem v předmluvě prvního dílu
poznamenal, nepokládám, ale přitom zanechávám, a toho
dokládám, co Basilius, řecký císař, v knížce kefalaia oaranelika o
úžitcích historií synu svému předkládá: „Nebuď tobě za obtížné v
historiích se probíhati: nebo tam najdeš, co jsou jiní s velikou prácí
9
sebrali; odtud poznáš i dobrých lidí ctnosti, i zlých nešlechetnosti, a
těch se budeš vystřihati, jako oněch následovati. K tomu spatříš
rozličné lidského života proměny a v něm všech věcí sem i tam
přemítání, světa tohoto nestálost, království a panování náhlé
pády.“ Aura el hablar effecto, si hablamos honestas cosas, totiž, že „řečmi
prospíváme, když o poctivých věcech mluvíme.“
V prvním dílu bylo vypravováno, kterak strojíce se z Jerusaléma
odjíti, conventu jsme almužny přes 120 dukátův dali a pomalu se
rozžehnali, až i náš Lampert po receptu od guardiana přijatém,
jakkoli se stavěl, jakoby nikam nemohl a shrbený obcházel, však
přece s námi vypraviti se musel.
Již pak oznámím, že tu sobotu po památce svaté Lidmily, to jest
19, dne měsíce Září, když jsme se přihotovili, okolo času nešporního
šel s námi guardian se vším conventem do kostela, a tam některé
modlitby vyříkav, nám na cestu požehnání dával; a potom s každým
obzvláštně i jeho mniši a pan Antonio Donato (kterýž tu pozůstal, aby
jinou cestou skrze zemi galilejskou a Damašek do Tripoli, a odtud
do vlasti své jeti mohl) se rozžehnal a nás propustil.
Nás tedy šest s sedmým mnichem řádu sv. Dominika, o němž
jsem prvé zmínku učinil, vzavše každý svůj tlumok, vyšli jsme před
klášter, kdež nás turečtí mucari, totiž sedláci s osly čekali, a tu jsme
se ještě jednou s guardianem a všemi jeho rozžehnali. Poté každý z
nás osla svého za uzdu chytiti a skrze město tou cestou k bráně,
skrze niž jsme do města vešli, vyvesti musil. Vicarius pak a jeden
mnich vyprovázeli nás až za město na jakési pole, kdež jsme se
společně pod olivovím (jehož tu mnoho bylo) zastavili a na
trucelmana (slove také dragoman), kterýž za námi z Jerusaléma
přijeti měl, očekávali.
Byl pak týž trucelman z Rámy, kterýž nás do země Svaté nejprvé
uvedl, a proň jsme na svůj groš do Rámy poslati musili; kterýž po
vyřízení svých věcí v Jerusalémě (neb ač pro nás tam přijel, však při
té příležitosti svých věcí a prospěchů nepominul) na oslu k nám
přijel, a my také hned na naše neohebné a dlouhouché podsedlníky
jsme vsedali, a vicaria, rozžehnavše se s ním, opustili; sami pak ve
10